Tereza Navrátilová postávala u okna a bez jediného pohybu sledovala, jak se husté sněhové vločky pomalu snášejí dolů a pokrývají dvůr před domem bílou peřinou. Šedivý beton mizel pod čerstvou vrstvou sněhu a svět venku působil klidně, téměř nehybně. Z kuchyně se ozývalo pravidelné bzučení lednice, na plotně tiše probublávala zelenina připravená do bramborového salátu a všechno vypadalo stejně jako o kterýchkoli jiných Vánocích. Jenže letos nebylo stejné vůbec nic. V jejím nitru se napínalo cosi křehkého, jako struna natažená k prasknutí.
Na stole ležel pečlivě napsaný seznam nákupu, který si sestavila už před několika dny. Jedna položka byla výrazně vyškrtnutá červenou fixou: „Červený kaviár (2 sklenice) – do salátu ‚Carský‘.“ Ta čára byla rozhodnutím, ne pouhou úpravou menu.
Radek Míka k ní tiše přistoupil, objal ji kolem pasu a bradu jí opřel o rameno. „Opravdu to chceš udělat?“ zeptal se tlumeně. „Víš, že máma tohle nenechá jen tak být. Ten salát je pro ni otázka cti. Jakmile na stole chybí kaviár, bere to jako důkaz, že rodina upadá.“
Tereza zůstala stát, pohled stále upřený ven. „Ať si vykládá, co chce,“ pronesla vyrovnaně, ale s pevností v hlase. „Už mě nebaví snažit se získat jejich uznání. A ještě víc mě unavuje předstírat, že se dá koupit. Pět let chystám slavnostní večeře, pět let poslouchám jízlivosti od tvé matky i od Beáty Němecové. Omezovala jsem se, šetřila na sobě, jen aby Šárka Pospíšilová nemohla říct, že jsem neschopná a táhnu vás ke dnu. Už dost.“
Radek ji jemně otočil k sobě. V jejích očích nezahlédl obavy, pouze únavu a rozhodnutí, které bylo nezvratné. Věděl totiž něco, co ostatní netušili. Před třemi dny jim přišel doporučený dopis z Hradce Králové.
Zemřela Anežka Vaceková, vzdálená teta z matčiny strany, na kterou si většina příbuzných sotva vzpomněla. Tereza jí však pravidelně psala – skutečné dopisy na papír, žádné e-maily. Nečekala z toho žádný prospěch; teta žila skromně, pracovala dlouhá léta jako knihovnice a nikdy si nestěžovala na osud. Tereza jí psala proto, že jí bylo líto, jak osaměle žije. Sdílela s ní drobné radosti, povídala o knihách, o počasí, o každodenních maličkostech. O vlastních zklamáních se nezmiňovala. Na Vánoce i k narozeninám posílala pohlednice.
A pak přišlo oznámení o závěti. Byt ve starém domě nedaleko centra Hradce Králové, s vysokými stropy a výhledem na Labe. A navíc sbírka vzácných starožitných knih, jejichž cenu si podle notáře netroufl odhadnout ani zkušený odborník.
„Stejně to nepřijmou s klidem,“ povzdechl si Radek. „Ale jsem na tvé straně. Vždycky.“
„Já vím,“ přikývla tiše. „Proto mám odvahu to udělat.“
Hosté dorazili krátce po osmé. Jako první vstoupila Šárka Pospíšilová. Nepůsobila, že by přišla na návštěvu – spíš jako by přicházela na scénu, s okázalou samozřejmostí a hlavou vztyčenou. Za ní kráčel mladší syn Libor Kratochvíl, obtěžkaný taškami s dárky, z nichž většina byla určena jemu a jeho ženě, a hned za nimi se objevila Beáta Němecová.
Beáta měla na sobě nové šaty poseté flitry, které se pod světlem třpytily tak výrazně, až to bylo téměř oslnivé. „To je dneska počasí!“ spustila hned ve dveřích a oklepala sníh přímo na právě vyčištěnou rohožku. „Libor jel jako šílenec, myslela jsem, že skončíme někde v příkopu. Ale zvládli jsme to! Terezo, ty jsi nějak pobledlá. Zase tě v práci sedřeli z kůže? Já si naopak dopřála pauzu. Před svátky si žena musí zajít na masáž, do wellnessu, trochu se hýčkat. Tobě by to taky prospělo, vypadáš nejmíň na čtyřicet.“
Tereze bylo dvacet devět. Odpověděla jen lehkým úsměvem a převzala od tchyně kabát.
Šárka si předsíň přeměřila kritickým pohledem. „Terezo, to zrcadlo je celé zapatlané. To nepřináší štěstí, zvlášť co se peněz týče. Ale vlastně…,“ pousmála se jedovatě, „u vás se jich stejně moc nedrží. Radku, pojď dát mamince pusu.“
V obývacím pokoji už byla slavnostně prostřená tabule a u stolu seděla také Radkova teta Gabriela Tomášeková.