Gabriela Tomášeková působila přesně tak, jak si ji Tereza pamatovala – výrazná, hlučná a vždy připravená přihodit do ohně další jízlivou poznámku. Sotva se usadila, bylo zřejmé, že klidný večer nehrozí. Stačilo pár minut a atmosféra se začala stáčet směrem, který měla Šárka Pospíšilová nejraději.
Gabriela, jež se nikdy s ničím příliš nemazlila a měla zvláštní talent zmocnit se nejvybranějších kousků dřív, než si ostatní stačili nabrat, přejela pohledem prostřený stůl.
„Tak copak jsi dneska vykouzlila?“ zahalekala místo pozdravu a bez zaváhání se usadila do čela, kam si obvykle sedával Radek.
Jak se dalo čekat, rozhovor brzy sklouzl k oblíbenému tématu Šárky – k triumfům Libora Kratochvíla a k údajnému selhávání Radka s Terezou.
„Libor dostal mimořádné prémie,“ oznámila slavnostně a s potěšením si nabrala další porci sulcu. „Sto třicet tisíc korun. To je důkaz, že si ho ve firmě váží. Beáta už pokukuje po novém kožichu. Norek, elegantní střih do auta. A vy, Radku, pořád jezdíte tou svojí rachotinou?“
„Auto nám slouží, mami,“ odpověděl klidně Radek a doléval hostům sekt.
„Slouží,“ ušklíbla se Beáta. „Tereza má na sobě stejnou halenku jako na mých narozeninách před dvěma lety. To není o skromnosti. To je prostě nouze. Promiň, že mluvím otevřeně, ale jsme rodina.“
Tereza sevřela příbor tak pevně, až jí zbělely klouby. Dřív by ji podobná slova srazila na kolena – odešla by do kuchyně a snažila se potají rozchodit slzy. Tentokrát však jen tiše hleděla na Beátu, jako by pozorovala podivný exponát za výlohou.
V mysli jí vytanula věta z knihy, kterou jí kdysi půjčila teta Anežka Vaceková: „Ten, kdo druhé ponižuje, jen maskuje vlastní strach. Spokojený člověk nepotřebuje ubližovat.“ Ta myšlenka jí dodávala sílu sedět rovně a mlčet.
„A kde je ten váš ‚Královský‘ salát?“ ozval se náhle pronikavý hlas Šárky.
Zůstala s lžící napůl cesty a pátrala očima po stole zaplněném mísami, chlebíčky i teplými pokrmy. Něco jí však evidentně chybělo – skleněná mísa s vrstveným salátem, zakončeným vrstvou červeného kaviáru.
„Terezo?“ zaznělo ostře. „V úterý jsem ti volala a připomínala to. Je to přece naše tradice.“
V místnosti se rozhostilo napjaté ticho, které rušilo jen pravidelné tikání hodin na stěně.
„Tentokrát jsem ho nepřipravila, paní Šárko,“ odpověděla Tereza klidně.
„A to jako proč?“ Šárce naskočily rudé skvrny na tvářích. „Bylo ti líto utratit pár korun? Na matku vlastního muže? My přijedeme s dárkem – přivezla jsem vám nové kuchyňské utěrky – a ty nejsi schopná koupit ani skleničku kaviáru?“
„Co bys od ní čekala,“ přidala se Beáta s pohrdavým úsměvem. „Z Terezy by člověk nedostal ani vločku sněhu v lednu. Pořád jen počítají každou korunu. My s Liborem splácíme hypotéku a přesto máme slavnostnější stůl. Oni bydlí v bytě po babičce a stejně si žijí jak chudí příbuzní. Je to ostuda.“
„Přesně,“ přitakala Gabriela mezi sousty lososového chlebíčku. „Maminka chtěla jediné jídlo. Jediné! A ani to tu není. To je podle mě jasný nedostatek respektu.“
Radek pomalu položil vidličku. Všiml si drobného třesu v Tereziných rukou, přestože se snažila působit vyrovnaně. Tenhle výjev znal až příliš dobře. Každý rok se jeho žena stala terčem, do něhož si ostatní promítali vlastní ambice a potřebu cítit se nadřazeně.
„Takže jde o ten kaviár?“ zeptal se tiše.
„Nejde o kaviár, ale o přístup!“ vybuchla Šárka. „Podívej se na ni. Nenápadná šedá myška, která nezvládne ani obyčejnou oslavu. Vždycky jsem říkala, že Libor měl šťastnou ruku – Beáta je dáma. A ty sis vzal… ani nevím co. Účetní, co všechno syslí do zásoby. Jsem si jistá, že i peníze, které jsem jí dala, skončily někde stranou.“