…že ani peníze, které jsem jí dala k narozeninám, neskončily na stole, ale někde pod zámkem.“
Terezu Navrátilovou zaštípaly oči. Ne snad kvůli jedovatým slovům, která na ni dopadala, ale kvůli prudké vzpomínce na vlastní naivitu. Vybavila si sama sebe před třemi lety – bezradnou, promrzlou, stojící na zastávce v rozpraskaných zimních botách. Tehdy mrzlo tak, že vzduch štípal do plic a chodníky se leskly ledem. Když se jí rozpadla jediná pořádná obuv, odhodlala se požádat Šárku Pospíšilovou o krátkodobou půjčku pěti tisíc korun, jen do výplaty. Odpověď přišla bez zaváhání a bez špetky soucitu: „Člověk má hospodařit s tím, co má, drahoušku. Vezmi si ty podzimní, aspoň trochu zocelíš tělo.“
O den později si tatáž Šárka bez mrknutí oka koupila Beátě Němecové drahou kabelku jen tak, „aby jí udělala radost“. Tereza pak celý týden chodila v promočených botách, prsty na nohou jí dřevěněly a domů se vracela s bolestí, která ji nakonec dohnala až k lékaři. Chronický zánět se stal nepříjemnou připomínkou toho, jak málo pro ni tehdy kdo udělal. Radku Míkovi o tom nikdy nic neřekla. Nechtěla, aby si musel vybírat mezi ní a vlastní matkou.
Teď se jí v očích zaleskly slzy, ale nesklouzly.
„To stačí!“ Radek náhle prudce udeřil dlaní do stolu. Porcelán zacinkal, příbory poskočily a Libor Kratochvíl se zakuckal soustem.
„Co si to dovoluješ křičet na mámu?“ ohradil se.
„Řekl jsem dost,“ zopakoval Radek a pomalu vstal. V jeho postoji bylo cosi pevného, rozhodného. „Přijdete k nám, sníte všechno, co jsme připravili, a ještě si troufnete shazovat moji ženu. Kvůli míse salátu? Kvůli pár tisícům?“
„Tady jde o princip!“ trvala na svém Šárka.
„O princip?“ Radek se pousmál, ale v očích měl chlad. „Tak tedy dobře. Tereza ten salát nepřipravila ne proto, že by si ho nemohla dovolit. Jen už nemá potřebu si kupovat vaši přízeň.“
Došel ke komodě, vysunul zásuvku a vytáhl desky s papíry. Položil je před Beátu.
„Ty se v dokumentech vyznáš. Podívej se na to.“
Beáta je otevřela s patrnou neochotou. Stačil jí letmý pohled na první stránku a zbledla.
„Tohle je… byt? Hradec Králové? Přímo v historickém centru? Sto dvacet metrů čtverečních?“ Hlas jí vyletěl do nepříjemné výšky.
„Prosím?“ Šárka jí listy vytrhla z ruky. „Jaký byt? O čem to mluvíš?“
„Tereze odkázala majetek teta Anežka Vaceková,“ pronesl Radek pomalu a zřetelně. „A nejde jen o ten byt. Součástí je i rozsáhlá knihovna, starožitný nábytek, obrazy. Podle předběžného odhadu je dnes moje žena finančně zajištěná víc než kdokoli z vás. A to několikanásobně.“
V místnosti se rozhostilo ticho, těžké a dusivé. Z ulice sem doléhalo tlumené praskání prvních petard, které kontrastovalo s náhlým strnutím u stolu.
Na Šárčině tváři se vystřídaly emoce jako na jevišti – rozhořčení, nedůvěra, rychlé počítání – až se nakonec usadila přeslazená vstřícnost. Ta změna byla tak okatá, že se Tereze sevřel žaludek.
„Terezko…“ spustila medovým tónem. „Takže Anežka? Budiž jí země lehká. Vždycky jsem říkala, že pocházíš z dobré rodiny. Radku, proč jsi nám to neřekl? Mohli jsme si na její památku připít.“
„Hradec miluju!“ naklonila se Beáta přes stůl. „S Liborem jsme tam chtěli na jaře vyrazit. Ten byt bude určitě potřebovat trochu oživit, že? S interiérem ti ráda pomůžu, mám na to cit. Uděláme z něj něco opravdu reprezentativního.“
„Rodina by si měla pomáhat,“ přidala se Gabriela Tomášeková a odsunula talíř. „Je to smutná událost, ale i dar shůry. Terezko, já si zrovna potřebuji spravit zuby, tak kdybys náhodou…“
Tereza je mlčky pozorovala. Ještě před chvílí v jejich pohledech četla pohrdání a nadřazenost. Teď se v nich leskla dychtivost a vypočítavost. Jako by před sebou neměla příbuzné, ale cizí lidi, kteří během vteřiny změnili masku podle toho, odkud vane vítr. A právě v tom okamžiku si uvědomila, že něco zásadního se v ní nenávratně zlomilo.