„A ty? Chceš, abych ten dům přijala?“
„Ne!“ vyhrkla máma až příliš rychle a trhla sebou, jako by se jí to slovo samo vydralo z úst. „V žádném případě. Je s tím místem spojené příliš mnoho bolesti.“
Zamyslela jsem se. Na jednu stranu – proč by mi na tom mělo záležet? Nějaký dům v zapadlém koutě republiky. Dědeček, kterého jsem nikdy nepoznala. Jenže na druhou stranu…
„Víš co,“ řekla jsem po chvíli pomalu, „asi se tam pojedu podívat. Aspoň zjistit, co je to vlastně zač.“
Máma si mě dlouze prohlížela. „Chápu tě. Máš právo vědět, odkud pocházíš. Jen tě prosím – buď opatrná, ano?“
„V Pelhřimově snad nežijí lidojedi,“ pokusila jsem se o úsměv.
Nevrátila mi ho. „To místo je… zvláštní. A lidé taky. Ne že by byli zlí, ale jako by zůstali někde dávno zpátky. Jako by se tam čas zastavil.“
„Mami, máme rok 2023,“ namítla jsem lehce. „Jak moc se může někdo zaseknout v minulém století?“
Jen tiše vydechla. „Uvidíš sama.“
Pelhřimov mě přivítal drobným, protivným deštěm a těžkým pachem mokrého listí. Když jsem vystoupila z minibusu, okamžitě mi přeběhl mráz po zádech. Rozhlédla jsem se kolem a musela jsem uznat, že máma nepřeháněla.
Nakloněné dřevěné chalupy, rozježděná blátivá cesta a skupinka zachmuřených stařenek postávajících u… pumpy na vodu. Zamrkala jsem. To jako vážně? Ve třetím tisíciletí?
„Slečno!“ zavolal na mě řidič z okénka. „Tady opravdu vystupujete?“
Přikývla jsem, stále ještě konsternovaná okolním výjevem.
„No, jak myslíte,“ ušklíbl se. „Tak hodně štěstí.“
Auto odjelo a zanechalo mě samotnou v oblaku prachu. Skvělé. A co teď?
Vytáhla jsem mobil. Bez signálu. Samozřejmě. Navigace k ničemu. Takže improvizace.
Zhluboka jsem se nadechla a vykročila k hloučku žen u pumpy. „Prosím vás, neporadily byste mi, kde najdu dům Stanislava Mlynáře?“
Zmlkly a zadívaly se na mě, jako bych právě přistála z Marsu. Jedna z nich si mě přeměřila od hlavy k patě.
„A ty jsi kdo?“ zeptala se podezřívavě.
„Já… jsem jeho vnučka. Tereza Kovalová.“
Mezi nimi to zašumělo.
„Terezka! Dcera Radmily Křížové!“ vydechla jiná. „Podívejte se na ni, úplně stejná jako máma za mlada!“
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Připadala jsem si jako exponát na výstavě.
„Já jen… přijela jsem kvůli domu,“ pokusila jsem se vrátit k věci.
„No to je načase,“ zamumlala první žena. „Děda už je týden pod drnem.“
„Nevěděla jsem to,“ odpověděla jsem tiše. „Neměli jsme kontakt.“
Znovu si mezi sebou cosi pošeptaly.
„Pojď,“ rozhodla se nakonec ta nejráznější. „Ukážu ti to.“
Šla jsem za ní a cítila, jak mi do zad pálí zvědavé pohledy. Bylo jasné, že zpráva o mém příjezdu obletí vesnici rychlostí blesku.
Dům stál na samém okraji. Velký, solidně postavený, a přesto působil ponurým dojmem. Tmavá okna na mě hleděla téměř vyčítavě.
„Tady žil Stanislav Mlynář,“ pronesla žena a pokřižovala se. „Bůh mu dej klid.“
Přešlápla jsem. „A klíče?“
Podívala se na mě překvapeně. „Klíče? Tady se nikdy nezamykalo. Jsi rodina, tak běž.“
Zaváhala jsem, ale nakonec jsem přikývla. „Děkuju vám.“
„Kdybys něco potřebovala, bydlím hned vedle. Libuše Benešová,“ představila se a pomalu se vydala zpět.
Zůstala jsem sama před těžkými dveřmi. Nadechla jsem se a zatlačila.
Uvnitř mě ovanul chlad a zatuchlý pach vlhka. Chvíli jsem tápala po zdi, než jsem nahmatala vypínač. Po několika pokusech se rozsvítila slabá žárovka a odhalila prostornou místnost.
Rozhlédla jsem se. Nábytek jako z jiného století, vyšisované tapety, těžké záclony pamatující snad ještě Československo. Všude stejná atmosféra – jako by se tu roky nic nezměnilo.
Pomalu jsem prošla kuchyní, nahlédla do ložnice a nakonec otevřela dveře do místnosti, která připomínala pracovnu. A právě tam jsem se zastavila na prahu.