Zůstala jsem stát ve dveřích pracovny jako přimrazená. Celou jednu stěnu pokrývaly fotografie – desítky, možná stovky snímků v rámech i bez nich. Některé už zežloutlé, jiné jen lehce zaprášené. A na pár z nich…
„Mami?“ vydechla jsem tiše, když jsem si přitáhla jeden černobílý portrét blíž k očím.
Z papíru se na mě dívala mladá dívka s jemným úsměvem. Byla mi neuvěřitelně podobná – stejný tvar očí, stejná linie rtů. Vedle ní stál zachmuřený muž s hustým knírem a přísným výrazem. Stanislav Mlynář. Můj děda.
Opatrně jsem přejela bříškem prstu po skle. Na kůži mi ulpěl šedý prach, jako by se mi minulost doslova vtiskla do dlaně.
S povzdechem jsem se svezla do vrzajícího křesla u psacího stolu. Dřevo pod mou vahou zaskřípalo protestem. Co si s tím vším mám počít? s domem, se vzpomínkami, s člověkem, kterého jsem nikdy nepoznala?
Další dny mi splývaly dohromady. Třídila jsem staré věci, větrala zatuchlé místnosti, snažila se dát domu aspoň základní řád. Mezitím jsem poznávala místní obyvatele.
Upřímně, čekala jsem chlad nebo nedůvěru. Místo toho mě po prvotním překvapení přijali skoro jako vlastní. Pro většinu z nich jsem byla „Radmilina holka“ a to zjevně stačilo.
Jedno odpoledne se u dveří objevila sousedka s velkou zavařovačkou.
„Tady máš, nakládala jsem je sama,“ podávala mi hrdě okurky. „Ochutnej, lepší v celém Pelhřimově nenajdeš.“
Jiný soused mi hned druhý den nabízel pomoc s rozvrzaným plotem.
„Když bude potřeba spravit střechu nebo přibít prkna, jen zavolej. Chlapi se domluví a přijdou,“ mávl rukou, jako by to byla samozřejmost.
A pak tu byla Libuše Benešová. Ta si mě vzala pod křídla úplně. Každé ráno zaklepala, donesla polévku nebo koláč a přisedla si ke stolu, aby mi převyprávěla novinky z vesnice – kdo se s kým pohádal, komu se narodilo tele a kdo zase tajně prodává domácí slivovici.
„Terezo Kovalová, nemysli si, že tvůj děda byl jen zatrpklý bručoun,“ řekla jednou, když mi dolévala čaj. „Přísný byl, to ano. Ale Radmilu Křížovou měl rád. Jen to neuměl dávat najevo.“
„Vážně?“ nadzvedla jsem obočí. „Tak proč ji nikdy nehledal? Proč se nesnažil všechno urovnat?“
Libuše si povzdechla a zamyšleně si uhladila zástěru.
„Byl hrdý. Čekal, že se sama vrátí. A když se doslechl, že se vdala… uzavřel se do sebe. O její jméno už před nikým nezavadil.“
Ta slova jsem v sobě chvíli převalovala.
„A věděl aspoň o mně?“ zeptala jsem se tiše.
„Ale jistě,“ pousmála se stařenka. „Když ses narodila, byla toho plná ves. Říkalo se, že má Stanislav ve městě vnučku. Navenek nic neukázal, ale já jsem si všimla, jak mu vždycky zasvítily oči, když o tobě někdo mluvil.“
Polkla jsem, protože se mi v krku vytvořil nepříjemný uzel. Tolik let jsme žili každý na jiném konci světa – a přitom o mně věděl.
„A nikdy se nepokusil ozvat?“ nedalo mi to. „Za celou tu dobu?“
Libuše pokrčila rameny.
„Kdo ví. Tady je signál bídný, do města se jezdí málokdy. Internet je tu spíš pohádka než skutečnost. Žil si tu po svém. A když vážně onemocněl… tehdy sepsal dům na tebe. Řekl, že aspoň tak po něm něco zůstane.“
Zahleděla jsem se z okna na šedivé nebe a holé větve stromů. V hrudi se mi mísil smutek s pocitem viny a zvláštní něhou k člověku, kterého jsem znala jen z vybledlých fotografií.
Po chvíli jsem se k Libuši znovu otočila.
„Vyprávějte mi o něm víc,“ požádala jsem ji. „Jaký byl doopravdy?“
Stařenka se usmála, jako by na tu otázku čekala.
„To bys koukala, kolik historek o Stanislavovi znám. Pamatuju si ho ještě jako kluka…“
A tak se rozběhl proud vzpomínek. O tom, jak býval nejlepším harmonikářem široko daleko. Jak vlastníma rukama postavil tenhle dům. Jak se s Radmilou seznámili na taneční zábavě v místním kulturáku.
„Tvrdohlavý byl, to ano,“ smála se Libuše. „Když si něco usmyslel, nehnul s ním nikdo. Ale práci vždycky dotáhl do konce a sousedům pomohl, i když o to nestáli. Jen měl svůj zvláštní způsob, jak dávat city najevo.“
Poslouchala jsem a v hlavě se mi postupně skládal obraz muže z masa a kostí – ne jen přísného dědy z jediné fotografie, ale člověka s chybami i silnými stránkami.
Chvíli jsem váhala, než jsem položila další otázku, která mi už nějakou dobu ležela na srdci.