„Prostě… přijel nějaký muž. Má s sebou dokumenty. A trvá na osobním jednání s vámi.“
Radek Válek svraštil čelo, ale nakonec se vydal ke konferenční místnosti. Když otevřel dveře, zůstal stát jako přikovaný.
U dlouhého stolu seděl jeho tchán. Ten „chudý důchodce“, jak o něm ještě nedávno pohrdavě mluvil. Na sobě měl nenápadný, dokonale upravený oblek. Před sebou složku s listinami, vedle něj muž v tmavém saku – zjevně právník.
„Dobrý den, Radku,“ pronesl Bohuslav Pavlíček klidným, téměř zdvořilým tónem. „Posaďte se. Musíme si něco vyjasnit.“
Radek si těžce přisedl. Hlavou mu vířila jediná myšlenka – tohle musí být nějaký omyl. Špatný vtip.
„Můžete mi vysvětlit, co se tady děje?“
Bohuslav otevřel desky a otočil je směrem k němu. „Tady je převodní smlouva. Majoritní podíl vaší společnosti byl odkoupen. Novým vlastníkem jsem já.“
Radek popadl papíry a přejel je očima. Razítka, podpisy, data. Všechno bezchybné, právně neprůstřelné.
„Kde jste na to vzal peníze?“ vydechl.
Tchán se na něj zadíval dlouhým, zkoumavým pohledem. „Vy vlastně ani netušíte, čím jsem se živil, že? Nikdy vás to nezajímalo.“
„Myslel jsem… že jste byl nějaký technik,“ zamumlal Radek, zatímco mu vysychalo v ústech.
„Byl jsem hlavní konstruktér ve zbrojním podniku. Po revoluci jsem si založil vlastní firmu – dodávali jsme specializované součástky pro průmysl. Nenápadně, bez reklamy. Čtvrt století práce. Opravdu jste si myslel, že vyžiju jen z důchodu?“
Radek mlčel. Každé slovo dopadalo těžce.
„Proč teď?“ dostal ze sebe nakonec.
Bohuslav se opřel do křesla a pomalu vydechl. „Protože se moje dcera včera večer vrátila domů s kufrem. Řekla mi, že ji manžel vyhodil k ‘nuzným rodičům’. Usoudil jsem, že je čas připomenout vám, kdo je v této rodině skutečně slabý.“
Radkovi zrudly tváře.
„To je kvůli Lucii?“ hlesl.
„Je to kvůli úctě,“ opravil ho tchán. „K ní. K nám. Nikdy jste ji neprojevoval. Tu firmu jsem mohl koupit už dávno. Čekal jsem. Doufal jsem, že dostanete rozum. Včera jsem pochopil, že čekat dál nemá smysl.“
Vstal a zapnul si sako. „Od zítřka nejste generálním ředitelem. Dosadím jiného člověka. Pokud budete chtít, můžete ve společnosti zůstat – na jiné pozici. Nebo odejít. Rozhodnutí je na vás.“
Radek zíral do stolu, v uších mu hučelo.
„Lucie o tom ví?“ zeptal se tiše.
„Ne,“ odpověděl Bohuslav klidně. „A vědět nebude. Pokud jí to neřeknete sám.“
Dveře se za nimi tiše zavřely.
Radek zůstal v prázdné místnosti sám. Poprvé po mnoha letech se cítil bezmocný. Najednou mu docházelo, že všechno, co považoval za své pevné území, mu proklouzlo mezi prsty. A muž, kterého považoval za bezvýznamného, se ukázal být silnější, chytřejší – a možná i velkorysejší.
Mobil mu zavibroval. Zpráva od Lucie Čermákové:
„Zbytek věcí si vyzvednu o víkendu. Klíče nechám u vrátného.“
Dlouze hleděl na displej. Pak zvedl oči k místu naproti sobě, kde ještě před pár dny seděla, usmívala se a zajímala se, jaký měl den.
Tehdy mu poprvé došlo, že nepřišel jen o firmu.
„Pane Válku, slyšíte mě?“ ozval se z dálky hlas Nikoly Švecové.
Zvedl hlavu. Pořád seděl nad dokumentem, který mu převrátil život naruby. Muselo uplynout nejméně dvacet minut.
„Ano… slyším,“ odpověděl zastřeně a postavil se. Nohy měl jako z olova.
Na chodbě už bylo cítit napětí. Zaměstnanci si šeptali, dveře kanceláří se tiše zavíraly. Zprávy se šířily rychleji než jakákoli oficiální oznámení.
Vešel do své kanceláře a zamkl za sebou. Na stole stála fotografie z firemního teambuildingu před dvěma lety. On uprostřed, ruka kolem Lucie, ona rozzářená. Vzal rám do ruky, přejel prstem po skle – a pak jej prudce otočil lícem dolů.
Telefon znovu zavibroval.
„Je pravda, že tě odvolali? Co se děje?“ psal jeden z partnerů.
Další zpráva:
„Radku, přijď okamžitě. Nový majitel je u tebe v kanceláři.“
Zhluboka se nadechl a vyšel ven.
Za stolem, který ještě včera považoval za své území, seděl Bohuslav Pavlíček. Před sebou otevřené kvartální výkazy. Vedle něj tentýž právník, cosi zapisoval do tabletu.
„Zavřete,“ řekl Bohuslav tiše, aniž by zvedl oči.
Radek poslechl. Zůstal stát – židle naproti byla zavalená složkami.
„Chtěl jsem se zeptat… je to konečné?“ zeptal se.
Bohuslav odložil dokumenty a podíval se mu přímo do očí. „Ano. Od zítřka přebírá funkci generálního ředitele Kryštof Modrý. Možná si ho pamatujete – v devadesátých letech byl mým zástupcem ve výrobě. Je spolehlivý.“
Radek polkl. „A co bude se mnou?“
„Můžete zůstat jako poradce pro rozvoj. Nebo odejít s odstupným ve výši dvou ročních platů. Vyberte si.“
Dva platy. Za sedm let budování společnosti.
Radek cítil, jak se mu krev dere do tváří. „Pane Pavlíčku… chápu, že jsem včera zašel příliš daleko.“