„Pane Pavlíčku… chápu, že jsem včera zašel příliš daleko. Ale Lucie je pořád moje žena. To přece můžeme vyřešit mezi sebou, v rodině.“
Bohuslav Pavlíček nad tím jen lehce pozvedl obočí.
„V rodině?“ zopakoval klidně. „A když jste moji dceru bez mrknutí oka poslal z bytu, to jste také jednal rodinně?“
Radek sklopil pohled k podlaze. Hrdost, která ho ještě před pár minutami držela zpříma, se rozpadla.
„Udělal jsem chybu. Obrovskou. Jen se toho nahromadilo moc… Zavolám jí. Omluvím se. Dám všechno do pořádku.“
Bohuslav beze slova přešel k oknu. Z kanceláře byl výhled na moderní centrum Ostravy – panorama, kterým se Radek ještě nedávno chlubil obchodním partnerům jako důkazem svého úspěchu.
„Víte,“ promluvil po chvíli tchán, aniž by se otočil, „pětadvacet let jsem držel jazyk za zuby o svých investicích. Nechtěl jsem, aby si Lucie myslela, že jste si ji vzal kvůli penězům. Chtěl jsem, abyste stáli vedle sebe jako rovní. Jenže vy jste udělal všechno pro to, aby bylo jasné, že o rovnosti nemůže být řeč.“
Otočil se čelem k němu.
„Dám vám jedinou šanci. Ne kvůli vám – kvůli ní. Má vás pořád ráda, i když si to odmítá připustit. Máte měsíc. Pokud během té doby dokážete, že jste se změnil doopravdy, ne jen slovy, firmu vám vrátím. Celou. Ale pokud selžete, zmizíte nejen z podniku, ale i z jejího života. Nadobro.“
Radek zvedl hlavu.
„Měsíc?“
„Třicet dní. A žádné triky. Uvidím všechno.“
Pak Bohuslav odešel a nechal ho samotného mezi prázdnými stěnami kanceláře, která mu ještě ráno patřila.
—
Téhož večera seděla Lucie v dětském pokoji svého rodičovského bytu na starém rozkládacím gauči a mlčky hleděla do tmavého okna. Listopadový déšť jemně bubnoval do parapetu a světla lamp se odrážela v kalužích pod domem. Z kuchyně se ozývalo cinkání nádobí – Milena Sedláčeková už potřetí nabízela čaj, ale dcera jen zavrtěla hlavou.
Telefon zavibroval. Radek.
Dlouho jen sledovala jeho jméno na displeji. Nakonec hovor přijala.
„Lucko,“ ozval se hlas, který nezněla ani sebejistě, ani podrážděně – spíš unaveně. „Můžeme se sejít? Potřebuju s tebou mluvit.“
„O čem, Radku?“ odpověděla tiše. „Myslela jsem, že už bylo řečeno všechno.“
„Byl jsem idiot. Opravdu. Odpusť mi.“
Mlčela.
„Prosím. Jednou. Přijedu kamkoli.“
Zhluboka se nadechla.
„Zítra v sedm. Kavárna na Starém náměstí. Ta, kam jsme chodili po promoci.“
„Budu tam.“
—
Druhý den dorazil o půl hodiny dřív. Objednal dvě cappuccina se skořicí – přesně tak, jak je měla ráda – a nervózně mačkal papírový ubrousek mezi prsty.
Když vstoupila, sundala si šálu a rozhlédla se. Radek vyskočil, chtěl ji obejmout, ale ustoupila o krok zpět.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ zamumlal a odsunul jí židli. Ruce se mu lehce třásly.
Chvíli bylo ticho.
„Nevím, kde začít,“ přiznal a upřeně hleděl do šálku. „Včera jsem přišel o firmu.“
Zvedla oči.
„Cože?“
„Tvůj táta ji koupil. Už dávno. A teď… je jejím majitelem.“
Lucie zůstala jako opařená.
„Táta? Vždyť on…“
„Ano. Není žádný chudý důchodce. To jen já jsem byl zaslepený a namyšlený.“
Opřela se o opěradlo židle.
„A to mi říkáš proč?“
„Aby sis nemyslela, že se lituju kvůli penězům. Dostalo se mi, co jsem si zasloužil. Přišel jsem se omluvit. Ne za podnik – za všechno ostatní. Za každou urážku, kterou jsem řekl tobě i tvým rodičům. Za to, že ses u nás doma cítila jako cizí.“
Dlouze si ho prohlížela.
„Víš, že odpuštění neznamená, že se důvěra vrátí přes noc?“
„Vím. A počkám. Jak dlouho bude potřeba.“
Nakonec vstala.
„Rozmyslím si to. Ozvu se.“
Její cappuccino zůstalo nedotčené.
—
Doma ji Bohuslav zastavil v předsíni.
„Tak co, holčičko?“
„Tati… ty jsi opravdu koupil jeho firmu?“
Přikývl.
„Už nějaký čas jsem o tom uvažoval. Teď se naskytla příležitost.“
„A co bude dál?“
„Uvidíme, z čeho je. Pokud kvůli tobě dokáže spolknout pýchu, není ještě vše ztraceno. Jestli začne kličkovat, skončilo to.“
Lucie ho objala.
„Děkuju.“
„Za co?“
„Že jsi mi otevřel oči. Bez tebe bych to snášela ještě roky.“
Políbil ji do vlasů.
„Jsi moje dcera. Vždycky budu stát při tobě.“
—
O týden později přišel Radek s krokem, který nikdo nečekal.
Zazvonil u jejich bytu bez ohlášení. V ruce obrovskou kytici pro Milenu a láhev kvalitního koňaku pro Bohuslava. Na sobě měl starý pletený svetr, který mu Lucie kdysi darovala – ten, jemuž se posmíval jako „venkovskému“ a nikdy ho nenosil.
Dveře otevřela Milena Sedláčeková a překvapeně zamrkala.
„Radku?“
„Dobrý večer, paní Sedláčeková,“ sklonil hlavu a podal jí květiny. „Omlouvám se. Za všechno.“
Rozpačitě je přijala.
„Pojďte dál…“
Do předsíně vyšel Bohuslav, ruce založené na prsou.
„Radku?“
„Pane Pavlíčku,“ přistoupil blíž a podíval se mu přímo do očí. „Nepřišel jsem prosit o návrat do firmy. Přišel jsem se omluvit vám oběma. A jestli dovolíte, chci u vás pracovat. Na jakékoli pozici. Klidně jako řidič nebo skladník. Potřebuji dokázat, že něco znamenám.“
Tchán si ho dlouze měřil. Pak pomalu přikývl.
„Tak pojď dál. Dáš si čaj?“
V tu chvíli vyšla z pokoje Lucie, přilákaná hlasy, a zastavila se ve dveřích.
Radek stál v jejich malé předsíni, shrbený, v ošoupaném svetru, bez obvyklé arogance v očích. A po dlouhé době působil skutečně opravdově.
Jenže stačí jeden večer, jeden šálek čaje a jeden zapomenutý svetr k tomu, aby se zacelilo všechno, co se léta pomalu rozpadalo?