Už dva roky mi maminka volá na začátku každého měsíce se stejnou prosbou.
— Honzíku, mohl bys mi poslat 2 500 korun? Důchod mi nestačí…
Neptám se proč. Prostě pošlu.
Pracuju v IT v Praze, beru slušně, pro mě to nic neznamená.
Pro ni, která žije sama v Brně od chvíle, kdy nám táta zemřel, to může být rozdíl mezi teplou večeří a suchým chlebem.
Ale včera mi zavolala paní Eva, její sousedka.
— Honzo, promiň, že tě obtěžuji, ale musíš vědět něco o své mamince.
Ztuhnul jsem.
— Je nemocná?
— Ne, to ne. Ale… mohl bys přijet do Brna? To, co dělá, musíš vidět na vlastní oči.
Sedl jsem do auta a vyrazil. Celou cestu jsem si představoval ty nejhorší scénáře.
Kolem druhé jsem dorazil k jejímu domu. Paní Eva už čekala před vchodem.
— Pojď se mnou. Každý čtvrtek kolem půl třetí tvoje maminka někam odchází. Dneska uvidíš kam.
Sedli jsme si na lavičku naproti domu.
Ve 14:35 maminka vyšla — v kabátu, který nosí jen do kostela. V rukou měla dvě těžké tašky.
Chtěl jsem na ni zavolat, ale paní Eva mě zarazila:
— Počkej. Sleduj ji.
Maminka šla pěšky několik ulic až na okraj Brna, kde paneláky končí a začínají starší domy.
Zastavila se před oprýskaným domkem s propadlou brankou. Zaklepala.