— Tati, prosím, nechoď tam.
Matyáš Králík stál opřený o zárubeň kuchyňských dveří a křečovitě svíral popruh školního batohu. Bylo mu devět, ale v tu chvíli působil mnohem mladší. Ramena měl svěšená a v očích se mu usadila taková tíha, až se mi z ní stáhl žaludek.
Odložil jsem hrnek s kávou. Na sobě jsem měl pracovní oblečení — tmavomodré montérky prosáklé skvrnami od malty, na zádech téměř setřené firemní logo.
— Matyáši — snažil jsem se mluvit klidně. — Máš poznámky z chování. Paní učitelka si mě pozvala. Jsem tvůj otec, tak tam prostě půjdu.
Chvíli přešlapoval, pak to ze sebe vyhrkl:
— Jsi… špinavý. V tomhle tam přijdeš? Všichni tátové nosí oblek. Přijedou autem. A ty… ty voníš betonem.
Nedodal, že možná i neúspěchem. Ale viselo to mezi námi.
Usmál jsem se, i když mě to zabolelo.
— Beton je vůně peněz, kluku. A taky vůně domu, ve kterém bydlíme.
Popotáhl, otočil se a odešel do školy bez snídaně. Zůstal jsem stát uprostřed našeho třípokojového bytu na okraji města a došlo mi, že se za mě stydí. Vlastní syn se stydí za to, že pracuji rukama.
Když před osmi lety zemřela jeho maminka, rozhodl jsem se změnit život. Svůj podíl ve firmě jsem prodal společníkům, nechal si jen většinový balík akcií a křeslo v dozorčí radě, kde se stačilo ukázat jednou za rok.
Chtěl jsem být s ním. Dopřát mu obyčejné dětství, ne vyrůstání v pozlátku, které z kluka udělá rozmazleného dědice, na něhož se ostatní dívají skrz prsty.
Nastoupil jsem jako stavbyvedoucí na jednu ze staveb našeho holdingu. Inkognito. Kromě několika lidí z centrály nikdo netušil, že „Radek Králík“ v oprýskané helmě je zároveň majitelem celé skupiny.
Ten jednoduchý režim mi vyhovoval. Fyzická únava je poctivá — člověk po ní usne bez prášků a bez myšlenek, které by ho hryzaly do noci.
Jenže jsem zapomněl na to, že škola je džungle.
Kolem poledne jsem se vrátil domů pro svačinu. V koši na papír jsem zahlédl žákovskou knížku. Matyáš ji zjevně chtěl schovat, ale došly mu síly.
Otevřel jsem poslední stránku. Nečekala tam známka. Byl tam vlepený čtverečkovaný lístek.
„Vážený pane, vysvětlete svému synovi, že se nenarodil pro gymnázium. Genetiku prstem neroztáhnete. Ať si zvyká na koště, stejně jako vy.“
Dole červeným inkoustem široký podpis:
„Ivana Křížová“.
Zatmělo se mi před očima. Ne kvůli té hrubosti samotné.