Nešlo jen o tu urážku. Šlo o to, že před třemi měsíci jsem téhle škole osobně podepsal darovací smlouvu.
Částka by stačila na byt v centru Brna. Poslal jsem ji anonymně přes nadaci, bez jediného jména.
Vytáhl jsem mobil a vytočil číslo generálního ředitele našeho holdingu.
„Libore, tady Radek Králík. Potřebuju kompletní informace o řediteli čtyřiačtyřicátého gymnázia a o třídní ze 3.A. Hned.“
Na druhém konci se ozvalo šustění papírů.
„A ještě něco,“ dodal jsem klidně. „Vyřiď řediteli, že zakladatel StroyInvestu se dnes osobně ukáže na třídních schůzkách. Ale ať mě nečeká u vchodu. Najdu si ho sám.“
„Radku…“ hlas Libora Hájka znejistěl. „Děje se něco vážného? Vždyť jim bez nároku na zisk stavíme nový stadion…“
„Uvidíme, jak si takové věci představují jako vděčnost,“ ukončil jsem hovor.
Domů jsem se převléct nešel schválně. Zamířil jsem rovnou ze stavby. Zaprášené boty, dlaně rozpraskané od cementu, bunda nasáklá potem a vlhkem.
Škola mě přivítala hlukem a pachem levné kávy z automatu. Před třídou 3.A postávaly hloučky rodičů. Dámy v kožešinách, přestože byl teprve listopad a pršelo. Pánové si pohrávali s klíčky od aut, která stála před budovou.
Když jsem se k nim přiblížil, prostor kolem mě se vyprázdnil. Lidé ustupovali, někteří si zakrývali nos.
„Pane, spletl jste si patro,“ protáhla jedna žena s přehnaně nalíčenými rty a zlatem na každém prstu. „Úklidová komora je dole v suterénu.“
„Jdu za synem,“ odpověděl jsem tiše a prošel kolem ní do třídy.
Ivana Křížová seděla za katedrou jako panovnice na trůnu. Robustní postava, účes ztuhlý lakem tak, že by unesl hřebík.
„Á, pan Králík,“ pronesla s přezíravým úsměvem. „Tak jste si našel čas. Posaďte se… dozadu. A prosím, na nic nesahejte. Lavice jsou nové, rodiče se na ně složili. Ne jako někteří.“
Místností proběhl pobavený šum. Bez slova jsem došel do poslední řady a posadil se na malou dětskou židličku. Kolena jsem měl téměř u brady.
Schůzka běžela podle zavedeného scénáře. Ivana Křížová chrlila statistiky, vyzdvihovala premianty – hlavně ty, jejichž rodiče seděli vpředu s dárkovými taškami – a zároveň vybírala další peníze: na nové závěsy, na ostrahu, na pozornosti pro vedení školy.
Pak se její hlas změnil.
„A teď k přítěži třídy,“ řekla ostře. „Matyáš Králík.“
Vstala, přešla k mapě světa a ukazovátkem do ní rázně ťukla.
„Ten chlapec nestačí. Vůbec. Je uzavřený, drzý. Včera odmítl službu na chodbě. Prohlásil, že má důležitější věci než leštit podlahu, kterou šlapou ostatní.“