„Víš vůbec, kolik stojí ty léky? Netuším, jestli se můj manžel z toho dostane!“ hlas se jí zlomil a zhrubl, jako by každé slovo drhlo o hrdlo. „A ona si klidně řekne o peníze na Dubrovnik? To myslí vážně? Co když mi pak nezbude ani na další balení prášků?“
Tadeáš instinktivně vtáhl hlavu mezi ramena, jako by čekal ránu. Působil najednou menší, nejistý.
„Dubrovnik? Říkala mi, že potřebuje finance na léčbu… Kláro, já opravdu netušil, že je to takhle. Jen jsem vyřídil, co chtěla. Tvrdila, že všechno překrucuješ. Že jí Radim slíbil, že se o ni postará. A že jestli jí nepomůžeš, tak prý nejsi skutečná manželka, jen někdo, kdo se k němu přivdal.“
První impuls byl zabouchnout mu dveře před nosem. Neměla sílu řešit další drama. Jenže když se na něj podívala pozorněji, všimla si, jak bezradně sklání oči a nervózně svírá klíče v kapse. A v ní se cosi utrhlo.
„Tak ať si tu svou ‚péči‘ strčí někam!“ vybuchla. „Může pronajmout volné pokoje, může si najít práci. Je to dospělá ženská, ne bezmocná chudinka! Já jsem na všechno sama, chápeš? Splácím hypotéku, platím lékárnu, poslouchám doktory, kteří se bojí cokoliv slíbit. Každý den čekám, co bude. A ona řeší dovolenou! To je absurdní!“
Tadeáš si promnul čelo. „Netušil jsem, že je situace tak vážná. Kláro, zkus mě vyslechnout. Pokud tě bude dál tlačit ke zdi nebo ti vyhrožovat… mám známého právníka. Můžeme se poradit. Třeba už tohle hraničí s vydíráním.“
Podívala se na něj jinak než před chvílí. Poprvé za poslední dny měla pocit, že ji někdo skutečně slyší. Bez výčitek, bez manipulace, bez citového nátlaku. Prostě jen uznání, že toho na ni dopadlo příliš.
„Teď na to nemám kapacitu,“ vydechla tiše. „Ale vážím si toho. Děkuju.“
Ještě téhož odpoledne zamířila do nemocnice.
Radim ležel na pokoji, nezvykle bledý, napojený na přístroje, ale při vědomí. Klára si sedla k jeho posteli a chvíli ho jen pozorovala, jako by si potřebovala ověřit, že je skutečně vzhůru. Za poslední dny si zvykla žít v napětí, které jí svíralo hruď. Spala s mobilem pod polštářem, připravená na jakýkoli telefonát. Slzy si zakázala – neměla na ně prostor.
Teď, když se jejich pohledy setkaly, ucítila v krku těžký uzel.
„Jak to zvládáš?“ zeptal se ochraptěle. „Pomáhá ti máma?“
Klára sklopila oči. Chvíli váhala. Chrání ho, nebo mu řekne pravdu? Předstírat klid by bylo jednodušší, ale faleš jí přišla odporná.
„Držím se,“ odpověděla pomalu. „Jak se dá. Ale Radime… měl bys vědět, co se dělo, když jsi byl na JIPce.“
Zpozorněl a lehce se nadzvedl na polštáři. „Povídej.“
Vyprávěla klidně, bez teatrálnosti. O prvním telefonátu, kdy se jí ještě třásly ruce a lékaři nedokázali říct, jestli přežiješ noc, zatímco Ludmila Mlynářová už mluvila o zaplaceném zájezdu. O tom, jak později poslala Tadeáše jako posla. O chladném tónu, jako by se jí celá situace vůbec netýkala.
Radim ji poslouchal mlčky. Čím dál víc se mu do tváře vkrádal stín.
„Chceš říct,“ pronesl pomalu, „že opravdu naléhala na peníze kvůli pobytu v Dubrovniku?“