„Opravdu jí šlo o ty peníze na Dubrovnik?“ vydechl nakonec, jako by doufal, že to celé špatně pochopil.
Klára pomalu přikývla. „Ano. A ani se nezačervenala. My splácíme hypotéku, já tahám účtenky z lékárny – osm tisíc korun za jeden nákup není nic výjimečného. Každý den jsem čekala, až zazvoní telefon z nemocnice, a bála se ho zvednout… bála jsem se, že mi řeknou, že jsi to nezvládl.“ Hlas se jí na okamžik zlomil. „A ona mezitím řešila dovolenou.“
Radim si přitiskl dlaň k očím a bezmocně se opřel do polštáře. Vypadal, jako by dostal ránu, která bolí někde uvnitř, kde se modřiny nedají vidět.
„Bože, Kláro… Já nevím, co na to říct. Celou dobu jsem si namlouval, že je jen komplikovaná. Že city má, jen je neumí dát najevo. Ale tohle… to už je za hranou.“
„Nechtěla jsem tě tím zatěžovat,“ odpověděla tiše. „Jenže už to sama neutáhnu. Musíš vědět, co se děje. Miluju tě a nedovolím, aby nás vydírala nebo do toho tahala další lidi.“
Radim se s námahou posadil. Dýchal zhluboka, ale zmatenost z jeho pohledu zmizela. Nahradilo ji odhodlání, podbarvené vztekem.
„Tím to končí,“ řekl pevně. „Žádné další zájezdy. A už vůbec ne na náš účet. Nedovolím jí, aby ti ubližovala nebo nám diktovala, jak máme žít.“
O pár týdnů později si s Ludmilou Mlynářovou domluvili schůzku. Měla výraz, jako by vstupovala do soudní síně – kabát zapnutý až ke krku, rty sevřené, oči připravené k útoku. Spustila hned ve dveřích.
„Nechtěla jsem nic nemožného. Jen to, co mi bylo slíbeno! Vždyť jsi říkal, že matka je pro tebe všechno. A ty, Kláro, bys to měla respektovat.“
Zřejmě čekala, že se syn postaví na její stranu. Přepočítala se.
„Klára ti nic nedluží,“ přerušil ji Radim klidně, ale neústupně. „A já také ne. Pomůžeme ti, když to bude v našich možnostech. Ale jen pokud se budeš chovat jako dospělý člověk, ne jako někdo, komu všichni musí sloužit.“
„Jsi nevděčný! Vychovala jsem tě, obětovala jsem ti roky života!“
„Tak si teď ten život začni užívat po svém,“ odpověděl. „Bez požadavků a bez nátlaku. Nejsem už kluk, mami. A ty nejsi žádná královna, které se musí každý klanět.“
Ludmila pevně stiskla čelist, otočila se na podpatku a odešla. Žádná scéna, žádné slzy. Přesto bylo zřejmé, že tohle pro ni byla citelná porážka – ne kvůli penězům, ale proto, že ztratila vliv.
Když za ní zapadly dveře, Radim se posadil na gauč a zadíval se z okna. Ticho v místnosti bylo těžké, ale už ne děsivé.
„Promiň,“ řekl po chvíli. „Měl jsem to udělat dávno. Dřív, než se pustila do tebe. Dřív, než jsi na to zůstala sama.“
Klára si k němu přisedla, objala ho a opřela hlavu o jeho rameno. Cítila teplo jeho těla a pravidelný dech – to bylo teď podstatné. Byl tady. Živý. A stál při ní.
„Důležité je, že jsi to udělal teď,“ zašeptala.
Radim přikývl. Vypadal jako člověk, který se konečně probudil z dlouhého, otupělého snu. V téhle situaci sice nebyli vítězové, ale on si konečně ujasnil, komu patří jeho skutečná láska a kde je jeho domov.