„Rád bych vám oznámil jednu skvělou novinu,“ navázal Šimon Tomášek s lehkým úsměvem. „Mým rodičům se nakonec podařilo zařídit cestu, takže na svatbu opravdu přijedou. Měli by tu být každou chvíli.“
Nikola Moravecová na něj zůstala překvapeně hledět. O ničem takovém se předtím nezmínil. Ani náznakem. Z koutku oka postřehla, jak se její matka nepatrně napjala.
Nikola si nervózně uhladila šaty a zazvonila u dveří rodičovského bytu. Šimon, který stál vedle ní s kyticí pivoněk, jí povzbudivě stiskl paži.
„Uvidíš, zvládneme to,“ zašeptal jí do ucha. „Tvoji rodiče přece nemůžou být horší než děkan z ekonomické fakulty.“
Jen tiše zavrtěla hlavou.
Kdyby jen věděl…
Dveře se otevřely a v nich se objevila vysoká postava Věry Kratochvílové. Její pohled okamžitě sklouzl k Šimonovi – zkoumavý, přísný, jako by si ho měřila podle přesně daných kritérií.
„To je dost,“ pronesla místo pozdravu. „Už jsme si říkali, jestli vůbec dorazíte.“
Zavedla je do obývacího pokoje, který působil dojmem, že se v něm léta nic nezměnilo. Nábytek stál přesně tam, kde byl kdysi postaven, a drobné dekorace se zřejmě pravidelně leštily do posledního detailu. Těžké sametové závěsy, křišťálový lustr a masivní příborník z tmavého dřeva dávaly jasně najevo, že tady vládne řád, na který se nesahá.
Jaromír Červený vstal z křesla a vyšel jim vstříc. Na rozdíl od své ženy se usmíval upřímně a Šimonovi pevně potřásl rukou.
„Těší mě, mladý muži. Dcera o vás hodně mluvila.“
„To mě moc těší,“ odpověděl Šimon a podal kytici Věře Kratochvílové. „Tohle je pro vás.“
Zhodnotila květiny s lehce sevřenými rty.
„Pivoňky? A teď?“ poznamenala s patrným chladem. „No dobrá. Děkuji. Posaďte se, ať nám večeře nevystydne.“
Během jídla se atmosféra příliš neuvolnila. Věra Kratochvílová zasypávala budoucího zetě otázkami – kde studoval, čím se živí, jaké má ambice. Jedna následovala druhou, bez přestávky. Šimon odpovídal klidně a s rozvahou, přesto si Nikola všimla, jak pevně svírá příbor, až mu zbělaly klouby.
„A vaši rodiče?“ zeptala se jakoby mimochodem, zatímco si dolévala víno. „Čím se zabývají? A kde vlastně žijí?“
„Bydlí mimo město,“ odvětil stručně. „Máme rodinný dům.“
„Opravdu?“ Věra si vyměnila významný pohled s manželem. „Takže dům na venkově? To zní… malebně.“
Nikole zahořely tváře studem.
„Mami!“ vydechla pobouřeně.
„Co je na tom?“ pokrčila rameny Věra s hranou nevinností. „Jen se ptám. Snad máme právo vědět, kam provdáváme naši jedinou dceru.“
„Věro,“ pokusil se situaci zjemnit Jaromír, „možná bychom to mohli nechat na jindy.“
„Proč bychom měli?“ narovnala se strnule. „Jsem její matka. A zajímá mě, s kým bude žít.“
Napětí u stolu by se dalo krájet.
Když po večeři Šimon odešel a dveře za ním tiše zapadly, Věra Kratochvílová se obrátila k dceři a spustila na ni proud zadržovaných výčitek.