„Ty ses snad zbláznila?“ obořila se Věra Kratochvílová na dceru sotva za Šimonem zapadly dveře. „Ten venkovský kluk? Vždyť nemá vůbec nic! Žádný byt, žádnou pořádnou práci. Jen nějaký polorozpadlý dům kdesi na samotě!“
„Vůbec ho neznáš!“ vybuchla Nikola Moravecová. „Šimon je vzdělaný, slušný a pracovitý…“
„Vzdělaný?“ skočila jí do řeči matka s posměšným úšklebkem. „Podle mě je jen mazaný. Uměl si omotat kolem prstu městskou holku z dobré rodiny. A jak šikovně – své příbuzné nám ani nepředstavil. Asi se za ně stydí!“
„Nech toho!“ Nikola prudce vyskočila, až židle zaskřípala o podlahu. „Nemáš právo o něm takhle mluvit!“
„A co bych neměla?“ Věra se také postavila a přísně se nad dceru naklonila. „Copak nevidím, kam to směřuje? Svatba, děti… a kde budete bydlet? V nějaké venkovské barabizně? Chceš snad skončit v podnájmu a dřít od rána do večera?“
„I kdyby!“ vykřikla Nikola rozechvěle. „Je to můj život. Já si rozhodnu, s kým ho prožiju!“
„Na taková rozhodnutí jsi ještě nezralá,“ usekla matka chladně. „Nedovolím ti zahodit budoucnost!“
„Nedovolíš?“ zasmála se Nikola hystericky. „Mami, je mi pětadvacet! Nejsem dítě. Vezmu si toho, koho miluju.“
„Jen přes mou mrtvolu!“ pronesla Věra tvrdě.
Mezi nimi se rozhostilo tíživé ticho. Jaromír Červený bezradně těkal pohledem od ženy k dceři, ale nenašel odvahu zasáhnout.
„Tak tedy dobře,“ zašeptala Nikola, když jí po tvářích stékaly slzy. „Jestli to má být takhle, přijímám to.“
Otočila se na podpatku a vyběhla z bytu. Dveře za ní práskly tak silně, až se zachvěla skla v oknech. Ještě zaslechla matčin křik: „Nikolo! Okamžitě se vrať! Přikazuju ti to!“
Nevrátila se. Sbíhala schody, sotva popadala dech, a měla pocit, že se jí pod nohama bortí celý svět. Proč jí matka nemůže dopřát trochu štěstí? Proč musí všechno zničit?
Venku drobně pršelo. Zastavila se před domem a nechala kapky dopadat na rozpálenou tvář. V hlavě jí pulzovala jediná myšlenka: už nikdy nepřekročí práh rodičovského bytu. Nikdy.
Křišťálové sklenky teď cinkaly v rytmu tlumeného hovoru, číšníci tiše proplouvali mezi stoly a servírovali předkrmy. Nikola nenápadně sledovala matku, která se sevřenými rty cosi šeptala Haně Tesařové.
„…a stejně své rodiče nepozval,“ dolehl k ní útržek hovoru. „Prý jsou mimo republiku. Tomu snad věří jen on sám. Spíš se za ně stydí. Kdo ví, odkud vlastně jsou…“
Nikola pod stolem zmuchlala ubrousek. Tři měsíce od oné hádky a Věra Kratochvílová nezměnila názor ani o píď. Dokonce i dnes, na vlastní dceřině svatbě, působila, jako by přišla na smuteční obřad.
„Nenech si tím zkazit večer,“ zašeptal jí Šimon a jemně stiskl její ruku, aby ji uklidnil.