„Ale jistě,“ navázal Vlastimil Janeček s patrnou hrdostí v hlase. „Je to naše rodinné sídlo. Začal ho stavět už můj pradědeček. Šimon k tomu místu má odjakživa silný vztah.“
Nikola Moravecová jen stěží potlačovala úsměv, když pozorovala matčinu zmatenou tvář. A ve chvíli, kdy Šimon sáhl do vnitřní kapsy saka, vytáhl slavnostní obálku a s lehkou ceremoniálností pronesl:
„Milí rodiče, rádi bychom vás pozvali na kolaudaci našeho nového domova…“
bylo jí jasné, že tímhle okamžikem se definitivně uzavírá kapitola všech nedorozumění.
„Už za týden,“ pokračoval klidně Šimon, „dělníci dokončí rekonstrukci západního křídla. Pokoje pro vás jsou připravené.“
„Západního křídla?“ zopakovala Věra Kratochvílová ochraptěle, jako by jí vyschlo v hrdle.
„Ano, právě tam je nejhezčí výhled do parku,“ přisvědčila Michaela Mlynářová s milým úsměvem.
Věra náhle zbledla a instinktivně si přitiskla ruku na hruď. Nikola k ní vyděšeně vykročila, ale matka ji zarazila drobným gestem.
Pomalu se zvedla od stolu, narovnala záda a bez jediného slova zamířila ke dveřím sálu.
„Mami!“ vydechla Nikola a spěchala za ní.
Dohonila ji až v prostorné hale, kde se přes celou stěnu táhlo obrovské zrcadlo. Věra před ním stála a čelo si opírala o chladnou skleněnou plochu, jako by se snažila zklidnit rozbouřené myšlenky.
„Mami,“ oslovila ji Nikola tiše, „je ti dobře?“
Věra se otočila. Po tvářích jí stékaly slzy.
„Odpusť mi, holčičko,“ zašeptala zlomeně. „Já jsem taková… Jak jsem jen mohla být tak slepá?“
Nikola ji bez váhání objala kolem ramen.
„Vždyť jsi měla jen strach o mě,“ řekla konejšivě.
„Strach?“ pousmála se Věra trpce. „Chovala jsem se jako nějaká hašteřivá ženská z trhu. Řekla jsem spoustu ošklivých věcí, ublížila jsem Šimonovi…“
Odmlčela se a zavrtěla hlavou.
„A přitom on… a jeho rodiče… Bože, taková ostuda.“
„To se spraví,“ usmála se Nikola povzbudivě. „Šimon si křivdy nenosí v srdci. A jeho rodiče? Vidíš sama, jací jsou.“
„Vidím,“ přikývla Věra tiše. „A ten jejich dům u Plzně… Já si představovala úplně něco jiného.“
Nedokončila větu, jen si povzdechla.
„Opravdu mi promiň. Mýlila jsem se ve všem. V Šimonovi, ve vaší svatbě…“
„To už nechme být,“ odpověděla Nikola pevně. „Důležité je, že jsi pochopila. Vrátíme se? Hosté si budou dělat starosti.“
Věra si osušila oči kapesníkem, zhluboka se nadechla a znovu napřímila ramena.
„Ano. A ještě se musím omluvit Šimonovi. I jeho rodičům.“
Nikola na ni spiklenecky mrkla. „Času máme dost. Celý život před sebou. Bude příležitost na omluvy i na sbližování.“
Do sálu se vrátily zavěšené do sebe – matka a dcera, každá jiná, a přece si tolik podobné.
U slavnostně prostřeného stolu na ně čekal milující manžel, chápavý otec Jaromír Červený i noví příbuzní, připravení přijmout do rodiny další tvrdohlavou, ale bezmezně oddanou maminku.
A není to nakonec přáním každé ženy? Vidět svou dceru šťastnou.
I když to štěstí přichází jinak, než si kdysi vysnila.