„To jsou opravdu roztomilé dětské čmáranice,“ protáhla Bohumila Konečná s patrným despektem. „Ale do bytu se nehodí. Skutečné umění vypadá úplně jinak.“
Michaela cítila, jak jí vysychá v ústech. „Chodila jsem na kurz akvarelu,“ namítla tiše. „Lektorka říkala, že mám cit pro barvu a kompozici…“
„Prosím tě, co ti asi tak může namluvit nějaká lektorka,“ skočila jí tchyně do řeči a pohodlně se usadila do křesla. „Naše sousedka Stanislava Matoušková, to byla malířka. Její obrazy měly úroveň. Tohle je jen ztráta času.“
Návštěva se protáhla na nekonečné čtyři hodiny. Když se za Bohumilou konečně zavřely dveře, Michaela zamířila rovnou do kuchyně. Sotva dosedla ke stolu, slzy se jí rozutekly po tvářích bez jakéhokoli varování.
„Radku,“ oslovila manžela sotva slyšitelně, když se objevil ve dveřích. „Bolí mě, když tvoje máma shazuje moje obrazy.“
Radek Havelka jen unaveně pokrčil rameny a otevřel lednici. „Neřeš to. Ona je taková ke všem. Vždycky si musí do něčeho rýpnout.“
„Jenže pro mě to není maličkost,“ namítla Michaela a rychle si otřela oči. „To, co maluju, je pro mě důležité. Aspoň někdy by ses mě mohl zastat.“
Radek se otočil a v jeho výrazu se mihlo podráždění. „Nedělá to ze zlé vůle. Prostě potřebuje mít všechno pod kontrolou,“ vysvětloval, zatímco si naléval kefír do sklenice. „Zkus si to tolik nebrat.“
Ta slova ji zasáhla víc než samotné tchyniny poznámky. Necítila jen ponížení, ale i osamělost. Očekávala oporu, místo toho přišlo odmávnutí.
Bohumiliny návštěvy se začaly opakovat téměř pravidelně. Každý víkend dorazila brzy ráno a odcházela až večer. Procházela byt jako přísný inspektor a neunikl jí jediný detail.
„Boršč se vaří z kostí, ne z obyčejného masa,“ poučovala Michaelu u sporáku. „A červenou řepu musíš dusit zvlášť, jinak nebude mít správnou barvu.“
Michaela jen tiše přikyvovala a míchala polévku. Uvnitř ní se hromadila křivda, ale odvahu odporovat nenašla.
„Podlahu je potřeba drhnout rukama,“ pokračovala tchyně neúnavně. „Pořádná hospodyně nepoužívá mop.“
V obývacím pokoji pak organizovala přesuny nábytku. „Sedačku dej ke zdi, křeslo patří do rohu,“ rozdávala pokyny. „A tyhle malby schovejte do skříně, kazí celkový dojem.“
S těžkým srdcem Michaela sundávala své krajiny ze stěn. Po každé takové návštěvě se zamykala v koupelně a tlumila pláč do ručníku, aby Radek nic neslyšel.
Napětí houstlo. Jednoho večera se Bohumila zvedla od stolu a prohlásila: „Dnes tu přespím. Je už pozdě a nechce se mi jet domů.“
Radek reagoval bez zaváhání. „Jistě, mami, zůstaň.“
Z jedné noci se staly další. Přítomnost tchyně postupně zaplnila celý byt. Michaela měla pocit, že se ve vlastním domově musí chovat jako host. Po deváté hodině večer se například vyžadovalo naprosté ticho a každý jejich krok byl pod drobnohledem.