Od té chvíle začala v bytě platit nová pravidla. Po deváté večer nesměl nikdo vydat ani hlásku a vařit se směly jen „vhodné“ pokrmy.
„Rybu doma smažit nebudete,“ oznámila jednoho rána Bohumila Konečná rozhodným tónem. „Ten pach se vsákne do záclon i do nábytku.“
Michaela Kratochvílová i Radek Havelka se po vlastním bytě pohybovali téměř po špičkách. Každá drobnost byla záminkou k připomínkám.
„Proč zůstal hrnek na lince?“ rozčilovala se tchyně. „A kdo nadrobil na stůl? To je tak těžké po sobě uklidit?“
Mezi oběma ženami to jiskřilo den co den. Michaela se snažila bránit, mluvila klidně, vysvětlovala, že je to i její domov. Jenže Radek se pokaždé přiklonil k matce.
„Přeháníš,“ vytýkal manžel. „Máma už není nejmladší, potřebuje klid. Měla bys být shovívavější.“
Michaele docházely síly.
Jednoho rána zazvonil zvonek. Když otevřela, zůstala stát jako přimrazená. Na chodbě stála Bohumila se dvěma obrovskými kufry.
„Stěhuju se k vám,“ pronesla klidně, jako by šlo o samozřejmost, a začala zavazadla tahat dovnitř. „Svůj byt jsem pronajala studentům. Dlouhodobě.“
„Prosím? Jak… stěhuješ?“ vydechla Michaela nechápavě.
„Jednoduše,“ odbyla ji tchyně a zamířila rovnou do ložnice. „Budu spát tady. V mém věku potřebuji pohodlnou postel, ne rozkládací gauč.“
Otevřela skříň a bez zaváhání vyházela Michaeliny šaty i halenky na postel. Na jejich místo začala věšet své kostýmky a kabáty. Michaela jen mlčky přihlížela, jak se jí před očima bortí manželství.
„A kde budeme spát my s Radkem?“ zeptala se tiše.
„Na pohovce v obýváku,“ odpověděla Bohumila lhostejně. „Jste mladí, záda vás ještě unesou.“
Z pár dnů se stal nekonečný týden. Ložnice se proměnila v pevnost, kam byl vstup zakázán. Michaela s Radkem se mačkali na úzkém gauči, budili se navzájem každým otočením. Michaela vstávala rozlámaná, s bolestí v bedrech a hlavou těžkou nevyspáním.
„Po osmé večer chci absolutní klid!“ ozývalo se zpoza zavřených dveří. „Jsem zvyklá na režim.“
V práci si kolegové všimli, jak pohasla. Ztratila chuť k jídlu, byla podrážděná a bledá. Ve vlastním bytě si připadala jako návštěva. V horším případě jako služka.
Jednoho dne objevila v koši své milované fialky.
„Zhoršila se mi alergie,“ mávla nad tím rukou tchyně. „Tyhle lapače prachu mi nedělají dobře.“
Michaele se sevřelo hrdlo. Pěstovala je tři roky, každá květina pro ni měla vzpomínku.
Poslední kapkou byl okamžik, kdy potřebovala z nočního stolku vyzvednout důležité dokumenty. Opatrně vstoupila do bývalé ložnice.
„Jak se opovažuješ chodit sem bez zaklepání!“ vyjekla Bohumila a vyskočila z postele. „Tohle je teď můj pokoj!“
„Omlouvám se, jen si beru své papíry,“ snažila se Michaela vysvětlit.
„Měla jsi zaklepat! Tohle si příště nedovol!“ rozohnila se tchyně. „Zítra nechám dát na dveře zámek.“
Právě v tu chvíli se ozvaly vstupní dveře a do bytu vešel Radek. Bohumila se okamžitě nadechla, připravená převyprávět svou verzi událostí.