— Miluju Tomáše a on miluje mě. Jsme spolu už dlouho. O vás nikdy ani nemluvil. Jen mávl rukou, jako by šlo o něco zbytečného a nepodstatného. Myslím, že by bylo fér, kdybyste nám nepřekážel.
— No a co ti tvoje cizina přinesla? — ušklíbl se Tomáš. — Deset let vyhozených do kanálu!
Jan otevřel ústa, že něco namítne, ale nestihl to.
— Nemáš podnikání, nemáš dům, ani žena žádná! Jak jsi odjel před deseti lety s prázdnýma kapsama, tak ses s něma vrátil.
— Viděl jsem svět, — prohodil Jan.
— No, to je mi novinka! Já se taky podíval v televizi — nic moc!
— No, nemysli si…
— Ale prosím tě! Přiznej si to na rovinu — jel jsi pro výhru, a vrátil ses oškubaný! Hotovo! Teď musíš začínat úplně od nuly. Ber to, jako bys právě dokončil vysokou!
— A tady bych se rád přel, — řekl Jan a zvedl prst, — zkušenosti, obzvlášť ty ze zahraničí, taky něco znamenají!
— U té tvojí ciziny možná, ale u nás máme úplně jiná pravidla! Já, — napřímil se Tomáš, — jsem po škole zůstal doma, i když i mě lákali za oceán! Ne-e! Já šel pracovat ve svém oboru do státní firmy!
Nejdřív jako stážista, pak specialista, postupně vedoucí, potom šéf skupiny — a teď tu sedí před tebou vedoucí oddělení! Postavení, pozice, plat!
— Těší mě to za tebe, — pronesl Jan dotčeně.
— A kromě toho mám byt, auto a ženu! Nejenže je o šest let mladší, ale je to i vzorná hospodyně! Karbanátky, boršč, košile! A ještě k tomu pracuje! A ty si ji musíš pamatovat… — Tomáš se zamyslel. – Když jsme byli ve čtvrťáku, ona byla v prváku. Eliška — ta designérka!
— To je ta s copem? — vzpomínal Jan.
— Přesně!
— Tichá, klidná, rozvážná…
— Jo jo! Taková je i teď. Taková puťka. Tehdy jsem si ji tak trochu vzal pod ochranu, aby neskončila ve špatné partě.
— Vzal pod ochranu? Nebo ses do ní zamiloval? Tady tomu nějak nerozumím, — zamračil se Jan.
— A jaký je v tom rozdíl? — usmál se Tomáš. — Hlavní je, že je to vzorná žena! Všemu rozumí, nevyptává se, plní, co má. Co víc chceš od manželky?
— Lásku, — řekl Jan samozřejmě.
— A na lásku mám Simonu! — Tomáš se pyšně narovnal. — Osmnáctka! Vášnivá! Aktivní! A co má nápadů! A když už něco navrhnu já, nikdy neřekne ne. Už jen když o ní mluvím, žene mě to k ní.
— Tomáši, to je normální? — zeptal se Jan. — Vždyť jsi ženatý. To není fér, nepřijde ti to?
— Slyš, ty moralisto! — Tomáš se naklonil k Janovi. — A kdo zradil naši vlast tím, že byl deset let v cizině, co? — Zlost v očích vystřídalo rozjaření a Tomáš se rozchechtal na celé kolo.
— Táhni k čertu, — urazil se Jan.
Více než za sebe ho to mrzelo kvůli těm dvěma ženám, které jeho kamarád klame. A přitom dřív to byl docela normální kluk.
— Jane, vzpomeň si na to heslo: „Ne místo, ale spolu!“ Mně to takhle vyhovuje a ony mají klid. Jedna mi dává vášeň a mládí, druhá — domácí pohodu a klid. Spojit je obě, to by asi bylo moc. Ale víš co, na tom mnohomužství bylo něco spravedlivého!
Jan s tím nesouhlasil. A vůbec litoval, že se rozhodl s Tomášem sejít.
A Eliška, která se stala Tomášovou ženou… no právě kvůli ní měl Jan svoje myšlenky.
Kdyby tenkrát neodjel za oceán, sám by s ní asi začal chodit. Jenže deset let a všechno, co za tu dobu proběhlo, to se jen tak gumou nesmaže.