— Na mého Tomáše si nic nedovoluj! Je ještě plný sil a na vrcholu! Má byt, auto, dobrou pozici! A ještě má před sebou perspektivu!
— Třicet pět, — fňukala Nela. — Nedávno jsem se seznámila s klukem, je mu jen třiadvacet a má byznys, postavení!
— To mluvíš o Pavlovi? — zeptala se Simona a pozvedla obočí.
— Ano!
— Tak to není jeho, ale jeho tatínka! Měla bys to rovnou zkusit na otce, protože ten tvůj Pavel je jen zhýčkaná nula!
— Fuj! – Nela vyplázla jazyk. – A co, ten tvůj je snad lepší?
— Samozřejmě! Všechno, co má, si vydobyl sám!
— Říkala jsi přece, že je ženatý, — odvětila Nela. — Chceš rozbít manželství?
— Kdepak, tam už není co ničit! — mávla rukou Simona. — Bez dětí to není rodina, jen omyl. Jen co mu porodím dítě, nechá tu svou slepici a ani si na ni nevzpomene!
— Copak už jsi…? – Nela vytřeštila oči.
— A co si myslíš, proč piju ten džus? — ušklíbla se Simona. — Ještě měsíc počkám, aby už nešlo na potrat, a pak mu předložím hotový fakt.
— Lepší by bylo rovnou zajít za jeho manželkou. Když je taková slepice, že si ničeho nevšimla, možná ho i odpustí. A tvůj Tomáš jí pak naservíruje stokrát vymyšlenou verzi o tom, jak to byla náhoda, co se už nestane. A budeš doživotní milenka na alimenty, než si najde jinou. Ale když se to dozví od tebe, sama ho vyhodí, nebo odejde, a on bude celý tvůj!
— Teda ty máš ale rozum! – Simona se překvapeně podívala.
Uvažovala, že by rovnou zašla za manželkou Tomáše a jednoduše jí oznámila, aby si sbalila kufry a zmizela.
***
Eliška fungovala v režimu multitaskingu. Odmítla práci v kanceláři a živila se jako svobodná výtvarnice.
Zakázky se na ni valily jako z rohu hojnosti. Někdy musela během jednoho dne zvládnout až pět různých úkolů. A aby si mohla trochu odpočinout a přepnout, věnovala se domácím činnostem.
O své profesi s Tomášem nediskutovala, protože od něj nikdy nepřišel žádný smysluplný návrh, a co si pokazit mohla, si Eliška zvládla i sama.
Samozřejmě neměla čas běhat po obchodech. Někdy se stalo, že z domu vyšla sotva jednou týdně. Všechno potřebné jí přinášeli kurýři.
Když se ozval zvonek, považovala to jen za další doručení, a tak otevřela dveře, aniž by se podívala do kukátka.
— Jste Maruška? – zeptala se dívka ode dveří.
— Eliška.
— Čekám dítě s vaším mužem, — oznámila dívka.
Eliška se na návštěvnici podívala pozorněji. Mladá, o dobrých deset let mladší. Pěkná, ale oblečená příliš vyzývavě, líčení nepatřičné na polední hodinu.
— Tady jsou lékařské zprávy, že jsem ve čtvrtém měsíci, — podala jí několik listů. — Je tam ultrazvuk a zpráva. Chci, abyste Tomáše nechala být a klidně se s ním rozvedla. My už jsme skoro hotová rodina. Nepotřebujeme vás!
Eliška naklonila hlavu na stranu a beze slova pozorovala dívku dál.
— Miluju Tomáše, on miluje mě. Jsme spolu už dlouho. O vás nikdy nemluvil. Jen mávl rukou, jako byste byla něco nepodstatného. Myslím, že by bylo fér, kdybyste nám nepřekážela.
Eliška se lehce pousmála a zavřela dívce dveře před nosem.
***
— Máš hodinu na sbalení věcí. Pak volám policii a vyhodí tě odsud jako zbytečný odpad, — řekla klidně Eliška, když se Tomáš vrátil domů.
— Co to s tebou je?! – vybuchl Tomáš.
— Ta, co od tebe čeká dítě, — odvětila Eliška a ukázala na hodiny. — Hodina!