Ten balvan, který si nesl za zády, dopadl teď plnou vahou i na mě.
„Na co ty peníze vlastně šly?“ vrátila jsem se ke stolu, znovu odemkla telefon a projela detaily úvěru. „Tady stojí rekonstrukce bytu. Jaká rekonstrukce?“
Daniel si povzdechl. „Prý bylo nutné předělat koupelnu a vyměnit okna. Máma říkala, že už je všechno na spadnutí.“
Vybavila jsem si naši jedinou návštěvu u jeho rodičů. Bylo to asi před půl rokem, zastavili jsme se jen na skok. Byt na mě působil obyčejně – trochu zastaralý, ale rozhodně ne v havarijním stavu. Dřevěná okna, starší nábytek, lino na podlaze. Nic, co by volalo po okamžité záchraně.
Druhý den jsem odešla z práce dřív a zamířila k Ireně Navrátilové. Cestou jsem si vymyslela záminku – že bych od ní ráda získala rodinný recept. Přivítala mě až přehnaně srdečně a s úsměvem mě pozvala dál.
Pod záminkou hledání správného hrnce jsem si byt nenápadně prohlédla. Koupelna byla sice původní, ale funkční. Žádné nové obklady, žádné stopy po nedávné rekonstrukci. Kachličky byly vyšisované, trubky místy orezlé, ale suché. A okna? Ta samá, která jsem viděla minule.
„Ireno Navrátilová, Daniel říkal, že jste předělávala byt,“ nadhodila jsem, když jsem se usadila v obýváku.
Na okamžik ztuhla. „No… plánovalo se to. Jenže víš, jak to chodí. Objevily se důležitější výdaje.“
„Jaké například?“ zeptala jsem se přímo.
Narovnala se a přeměřila si mě pohledem. „Veroniko, nejsi přece hloupá. Starší lidé občas potřebují podporu. Daniela jsem vychovala sama, bez pomoci. Miroslav Moravec celý život dělá ochranku – a kolik si tak může vydělat? Máme snad právo si trochu odpočinout. Byli jsme v Turecku, pořídili jsme novou ložnici. Vždyť je to pro rodinu.“
Takže žádná koupelna. Žádná výměna oken. Jen dovolená u moře a nový nábytek. A splátky mají jít z našeho rozpočtu. Skutečně promyšlené.
„Ten úvěr splácet nebudu,“ řekla jsem klidně, ale bez náznaku pochybností.
Úsměv jí zmizel z tváře. „Jak to myslíš? Teď jsi přece součástí rodiny! Je normální, že mladší pomáhají starším. Přijala jsem tě mezi nás a ty se takhle odvděčíš?“
„Půjčku jste si vzala vy. Byla to vaše volba. My s Danielem šetříme na vlastní bydlení, chceme složit akontaci na hypotéku.“
Vyskočila z křesla. „To je neuvěřitelné! Takže syn si bude žít svůj pohodlný život a na matku zapomene? Všechno jsem pro něj obětovala!“
„Nikdo nemluví o zapomínání. Ale já nebudu ze své výplaty hradit cizí dluhy.“
„Tak běž!“ ukázala ke dveřím. „A vyřiď Danielovi, že pokud si vybere tuhle sobkyni, matku už nemá!“
Odcházela jsem s pocitem, jako bych právě opustila špatně napsanou komedii. Večer jsem si sedla proti Danielovi. Seděl shrbený na gauči, lokty opřené o kolena, hlavu v dlaních.
„Dane, musíme si to vyjasnit,“ začala jsem pomalu. „Buď budeme žít sami za sebe, nastavíme si hranice a budeme rozhodovat o svých penězích bez zásahů tvých rodičů, nebo tady nemám co dělat.“