Daniel si povzdechl a promnul si oči. „Veroniko, přece nemůžu mámu jen tak odstřihnout. Teď je na tom špatně.“
„Tohle není žádná tragédie osudu,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem se cítila. „To je výsledek jejích vlastních rozhodnutí. Vzala si půjčku, tak ať ji také splácí.“
„A z čeho asi? Víš přece, jak malý má důchod!“
„Danieli, tvoje matka si za půjčené peníze zaplatila dovolenou v Turecku a pořídila nový obývák. Nikdo ji k tomu nenutil. Teď je na ní, aby si utáhla opasek.“
Zůstal zírat do podlahy a mlčel. Přisedla jsem si k němu a sevřela mu dlaň.
„Navrhuju řešení. Pokud máš pocit, že jí musíš pomáhat, přispívej ze svého platu. Tolik, kolik uznáš za vhodné. Ale moje výplata zůstane moje. Odmítám každý měsíc posílat dvacet osm tisíc korun na splátky cizího úvěru.“
Zvedl ke mně oči. „Z mého? Vždyť bych neměl skoro nic!“
„Tak vidíš. A já bych měla mít nic místo tebe?“
Na to už odpověď nenašel.
Druhý den ráno ho probudil telefon. Hlas Ireny Navrátilové byl slyšet i přes zavřené dveře ložnice. Nešetřila slovy, střídala pláč s výčitkami, označovala syna za nevděčníka a mě za všechno možné. Tyhle výstupy se pak opakovaly den co den, někdy i několikrát. Daniel pokaždé zbledl, začal být nervózní, přecházel po bytě a snažil se ji uklidnit neurčitými sliby. Připadala jsem si jako divák v nekonečném představení, které nemá pointu. A docházelo mi, že takhle dál fungovat nemůžeme.
Po čtrnácti dnech jsem zašla do banky a zřídila si vlastní účet. Převedla jsem tam všechny úspory – tři sta dvacet tisíc korun, naši rezervu i základ budoucí hypotéky. Od té chvíle byly ty peníze jen pod mou kontrolou.
Jednou večer u večeře jsem mu to řekla napřímo: „Jestli tvoje matka do měsíce nepřestane volat a vydírat tě kvůli penězům, odcházím. Rozhodni se. Buď si nastavíš jasné hranice, nebo si každý půjdeme svou cestou.“
Přikývl, ale v jeho pohledu jsem viděla, že pořád doufá v zázrak. Věřil, že se to samo uklidní, že máma přestane, že se dá žít v tomhle napětí bez následků.
Jednadvacátý den od chvíle, kdy mi ukázal tu slavnou excelovou tabulku s jejím rozpočtem, jsem přišla z práce a našla Daniela u počítače. Seděl strnule, ruka na myši, výraz provinilý.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
Otočil se ke mně. „Verunko… máma dnes volala. Zítra je poslední termín splátky, jinak jí naskočí penále. Poslal jsem jí dvacet osm tisíc. Z našeho společného účtu.“
V tu chvíli jsem pocítila zvláštní klid. Takový ten mrazivý, konečný. Všechna moje slova o hranicích, dohody i varování se rozplynuly jako pára. Daniel se rozhodl. A ne pro mě.
Beze slova jsem odešla do ložnice, vytáhla ze skříně cestovní tašku a začala do ní skládat oblečení. Za okamžik stál ve dveřích.
„Veroniko, kam jdeš? Prosím, pojďme si promluvit.“
„Už není o čem,“ odpověděla jsem a pokračovala v balení. „Volba padla.“
„Nemohl jsem ji v tom nechat! Hrozily jí sankce!“
Zapnula jsem zip a podívala se mu zpříma do očí.
„Nedokázal jsi ochránit vlastní rodinu. Svou ženu. Sáhl jsi na společné peníze a bez mého vědomí je poslal své matce na její rozmary.“