Konvice začala pronikavě pískat právě ve chvíli, kdy se ozval zvonek u dveří. Radmila Horáková odsunula misku s napůl oloupanými bramborami, utřela si mokré ruce do zástěry a šla otevřít. Na prahu stála Ivana Křížová, švagrová, manželova sestra — v elegantním novém kabátu, s pečlivě vyčesanými vlasy a s výrazem, který Radmila znala až příliš dobře. Ten se objevoval pokaždé, když Ivana něco potřebovala.
„Radmilko, jela jsem kolem, tak jsem si řekla, že se zastavím!“ zazpívala sladce a políbila vzduch těsně vedle její tváře. „Je Roman doma?“
„Má směnu,“ odpověděla Radmila klidně a ustoupila stranou, aby mohla projít. „Vrátí se až večer.“
„To nevadí, aspoň si popovídáme my dvě.“
Ivana bez ostychu zamířila rovnou do kuchyně, kabát přehodila přes opěradlo židle a usadila se ke stolu, jako by tu měla své stálé místo. Radmila se vrátila k lince, ale místo aby pokračovala v práci, chvíli jen bezmyšlenkovitě hleděla na brambory. Ivana nikdy nepřicházela jen tak.
„Dáš si čaj?“ zeptala se a znovu zapálila plyn pod konvicí.
„Když už jsem tady, tak si dám,“ pousmála se Ivana a přelétla pohledem malou kuchyň. „Vždycky jsem říkala, že to tu máš hezké. Sice menší, ale útulné.“
Radmila mlčela. Nasypala brambory do hrnce a čekala.
„Vlastně jsem přišla kvůli jedné věci,“ pokračovala Ivana a lehce poklepávala nalakovanými nehty o ubrus. „Doma jsme o tom mluvili… Nevadilo by ti, kdyby si Klára Hrdličková s dětmi na pár měsíců přepsala trvalý pobyt k vám? Jen dočasně, než si všechno vyřeší.“
Radmile málem vyklouzl hrnec z rukou. Položila ho na stůl a pomalu se otočila.
„Přepsala trvalý pobyt?“ zopakovala tiše. V žaludku ji zastudilo.
„No ano, klasická formalita. Kvůli školce a škole. Víš přece, že po rozvodu zůstala Klára skoro bez střechy nad hlavou. Ten její bývalý jí nenechal nic.“
Konvice znovu zasyčela, ale Radmila ji téměř nevnímala. V hlavě jí rezonovala jiná slova: „doma jsme se domluvili“. Kdo přesně? A kdy? A proč o tom Roman neřekl ani slovo?
„Roman o tom ví?“ zeptala se opatrně, když zalévala čaj.
„Samozřejmě,“ odpověděla Ivana příliš rychle. „Je pro. Říkal, že ty to určitě pochopíš. Vždycky jsi stála za rodinou.“
Radmila postavila šálek před švagrovou a sama si sedla naproti. Ruce se jí lehce třásly. Byt byl její — zůstal jí po prvním manželství. Dva pokoje, žádný luxus, ale jistota. Kromě ní a Romana tu nikdy nikdo jiný trvalý pobyt neměl.
„Ivano, já si to musím promyslet,“ řekla po chvíli a zadívala se do tmavé hladiny čaje. „To není jen podpis na papíře.“
„Co je na tom k přemýšlení?“ rozhodila Ivana rukama. „Jsme rodina. Necháš je snad na ulici? Klára o tobě vždycky mluví hezky.“
Radmila cítila, jak se jí do tváří hrne krev. Tenhle způsob nátlaku znala. Nejprve apel na soucit, potom výčitky. Vztek v ní narůstal, ale rozhodné „ne“ jako by uvízlo někde v krku.
„Promluvím si s Romanem,“ vydechla.
„Výborně!“ usmála se Ivana vítězně, jako by už bylo rozhodnuto. „Věděla jsem, že se na tebe dá spolehnout. Počkej, asi mi volá Klára…“
Vytáhla telefon a začala tlumeně hovořit. Radmila se otočila k oknu a zadívala se do známého dvora. Náhle měla pocit, že její domov už není jen její. Jako by se do něj natahovaly cizí ruce. A nejistota, zda se jí Roman zastane, byla snad ještě tíživější než samotná prosba.
Právní poradna sídlila ve starém čtyřpatrovém domě nedaleko tržnice. Omšelá cedule u vchodu oznamovala „Právní služby“. Radmila chvíli váhala, pak stiskla kliku těžkých dveří.
Uvnitř byl cítit prach a starý papír. Za malým stolem seděla mladá recepční s výrazným líčením a očima upřenýma do mobilu.
„Jste objednaná?“ zeptala se, aniž by vzhlédla.
„Ne, ale je to naléhavé,“ odpověděla Radmila.
„Ke komu? Ke Stanislavu Mlynářovi, nebo k Lence Procházkové?“
Radmila zmateně pokrčila rameny. Včera jí po telefonu řekli jen to, aby přišla. Dívka si povzdechla a vytočila číslo.
„Pane Mlynáři, je tu paní bez objednání. Prý jde o přepis pobytu…“ podívala se tázavě na Radmilu.
„Ano, o registraci příbuzných,“ doplnila tiše.
Za pár minut ji uvedli do vedlejší kanceláře. Za mohutným stolem seděl asi čtyřicetiletý muž s ustupujícími vlasy a pohledem, který prozrazoval dlouholetou praxi.
„Povídejte,“ vybídl ji bez zbytečných formalit.
Radmila se posadila a nejistě začala vyprávět. O návštěvě Ivany, o požadavku na přepsání trvalého pobytu, o tom, že Roman prý souhlasí. Právník ji poslouchal a rytmicky poklepával perem o desku stolu. Když skončila, sundal si brýle a promnul si kořen nosu.
„Byt je psaný výhradně na vás?“ zeptal se.
„Ano. Zůstalo mi to z prvního manželství.“
„A váš současný manžel tam má trvalý pobyt?“
„Ano, jsme spolu osm let.“
Stanislav Mlynář přikývl a zadíval se jí přímo do očí.
„Pokud jim umožníte trvalý pobyt, bez soudního rozhodnutí je později neodhlásíte. A to může být velmi komplikované.“
Radmila sevřela kabelku pevněji.
„Ale mluví o pár měsících…“
„To říká každý,“ odpověděl unaveně. „Dočasně, jen na chvíli. Jenže pak se objeví další důvody. A jestli jsou mezi nimi nezletilé děti, je jejich vystěhování prakticky nemožné. Zákon je chrání.“
Vytáhl ze zásuvky formulář.
„Tady máte přehled vašich práv a rizik spojených s registrací dalších osob.“
Radmila přelétla text očima. Slova jako „právo užívání“, „ochrana bydlení“, „omezená možnost výpovědi“ jí splývala před očima.
„Co byste mi doporučil?“ zeptala se sotva slyšitelně.
„Nepovolovat to,“ řekl bez váhání. „Je to váš majetek. Nemáte povinnost ustupovat. Ani právní, ani morální.“
„A když bude manžel trvat na svém?“
Právník se opřel do křesla a chvíli ji pozoroval.
„Za dvacet let praxe jsem viděl desítky podobných sporů,“ promluvil klidněji. „Ve chvíli, kdy se začne řešit, kdo má právo na kolik metrů čtverečních, přestává fungovat láska. Lidé pak často přijdou nejen o byt, ale i o vztah.“
Napsal jí účtenku za konzultaci a podal jí ji spolu s dokumentem.
„Pokud byste se přece jen rozhodla souhlasit, přijďte. Sepíšeme smlouvu s jasně stanovenými podmínkami a termíny. Aspoň nějaká pojistka.“
Radmila si papíry převzala, poděkovala a pomalu vyšla ven na ulici, kde ji ovanul chladný vzduch pozdního odpoledne, zatímco v její hlavě doznívala slova o tom, že některá rozhodnutí mohou změnit celý život.