„…zbytečné úzkosti.“
Radmila Horáková se pousmála. Toulat se bez cíle, zvednout oči k obloze a jen tak dýchat – to přece nezní špatně. Rozhodla se, že hned zítra vyrazí do parku. A možná potom zavolá dětem. Uvědomila si, že už se dlouho neviděli.
Kolem půlnoci jí kniha sklouzla na klín a ona v křesle tiše usnula. Nezdálo se jí o Romanovi Benešovi ani o Ivaně Křížové s jejími neustálými požadavky. Místo toho se jí vybavila maminka – mladá, půvabná, v lehkých šatech s květinovým vzorem. Objala ji a zašeptala: „Drž se, Radmilko. Máš sílu. Všechno zvládneš.“
—
Tam, kde je skutečný domov
Uplynul měsíc. Roman si pro své věci přišel už po týdnu. Zvolil si dobu, kdy byla Radmila v práci. Sbalil si oblečení i drobnosti do kufrů a klíče nechal ležet na stole. Žádný vzkaz, žádné vysvětlení. Vlastně se jí ulevilo, že se minuli. Co by si také říkali? Všechno podstatné zaznělo už v tom jeho odvráceném pohledu a mlčení.
Ivana Křížová ještě dvakrát telefonovala. Nejprve vyhrožovala soudem – Radmila se tomu jen trpce zasmála, vždyť nebylo o co se přít. Podruhé zkoušela hrát na city. Když ale nedostala žádnou odezvu, přestala.
Dny začaly plynout klidněji. Radmila dál pracovala v knihovně a vracela se do bytu, který byl konečně uspořádaný podle jejího vkusu. Večer si dopřávala čtení knih, jež léta odkládala, a pouštěla si filmy, které Roman shazoval jako „příliš sentimentální“. Občas zavolala synovi do Brna a dceři do Plzně. O rozchodu se zmínila jen letmo – nechtěla je zatěžovat. Měli své rodiny a starosti.
Ukázalo se však, že děti jsou všímavější, než si myslela. Na začátku června jí zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno Petra Malíková.
„Mami, o víkendu přijedeme,“ oznámila bez okolků. „Já a Adam. Počkáš na nás?“
„Samozřejmě,“ odpověděla Radmila překvapeně. „Děje se něco?“
„Vůbec nic. Jen se nám po tobě stýská. V sobotu v deset jsme u tebe. A prosím tě – upečeš ten svůj jablečný koláč?“
Radmila se do sluchátka usmála. Jablečný koláč byl jejich rodinný symbol – nechyběl při žádné oslavě ani návštěvě.
„Upeču. Budu se těšit.“
Následující dny strávila v příjemném shonu. Umývala okna, vařila synovu oblíbenou polévku, připravila rybízový kompot. Na trhu vybrala voňavá jablka. Přistihla se, že dlouho necítila takové očekávání radosti.
V sobotu přesně v deset se ozval zvonek. Ve dveřích stáli její dospělí potomci – jiní než kdysi, a přesto stále její.
„Mami!“ Petra ji pevně objala. Za ní vstoupil Adam Čermák, vysoký a statný, až nápadně připomínal dědečka.
„Ahoj, mami,“ políbil ji na tvář. „Jak se máš?“
„Nejdřív pojďte dál. Určitě máte hlad,“ usmála se a vedla je do kuchyně.
Petra si okamžitě všimla změn. „Ty jsi vyměnila závěsy! A stůl stojí jinde. A ta hrozná váza od tety Ivany?“
Radmila se zasmála. „Zmizela. Kam přesně, to ani nevím.“
Adam se na ni zadíval pozorněji. „A kde je vlastně Roman Beneš?“
Na okamžik se odmlčela a kladla talíře na stůl. „Rozešli jsme se. Odešel.“
Sourozenci si vyměnili pohled. Bylo zřejmé, že něco tušili.
„Proč jsi nám to neřekla?“ zeptala se tiše Petra.
„Nechtěla jsem vám přidělávat starosti.“
Adam jí stiskl ruku. „Jsme rodina. A rodina drží spolu, i když každý bydlí jinde.“
Radmila sklopila oči, aby skryla slzy. Poprvé po dlouhé době necítila prázdnotu, ale blízkost.
Po obědě Adam poznamenal: „Mami, závěsy v ložnici už dosluhují. Přinesl jsem nové.“ Vytáhl z tašky balíček. „Petra mi poradila barvu.“
„Kdy jsi to stihl?“ podivila se.
„Včera. Mysleli jsme, že modrý vzor místnost oživí.“
Zatímco s Adamem věšela nové závěsy, Petra v kuchyni cosi připravovala a pobrukovala si oblíbenou melodii své maminky.
„Mami, pojď sem!“ zavolala po chvíli.
Na stole stál dort – domácí, lehce nakloněný, ale upečený s láskou. Na krému stálo: „Nejlepší mamince.“
Radmila si přitiskla dlaně k hrudi. „Petro…“
„Zkoušela jsem to celý týden,“ usmála se dcera. „Podle receptu, který jsi mi kdysi poslala.“
Vzpomínky ji zaplavily – malá Petra s moukou ve vlasech, první společné pečení.
„Sedni si, mami,“ vyzval ji Adam. „Ještě něco jsme chtěli probrat.“
„Snad se nic nestalo?“ polekala se.
„Naopak,“ uklidnila ji Petra a nalévala čaj. „Požádala jsem o přeřazení do pobočky tady ve městě. A Adam může část roku pracovat na dálku. Budeme se u tebe střídat – já na jaře, on na podzim.“
Radmila zůstala beze slov. „Ale vždyť máte své životy…“
„Právě proto,“ řekl vážně Adam. „Nemusíš být sama. Teď je řada na nás.“
„A až Maruška nastoupí do první třídy, přivezu ji k tobě na celé prázdniny,“ dodala Petra. „Souhlasíš?“
Radmila se rozesmála skrz slzy. „To bude ten nejkrásnější léto.“
Za okny se skláněl večer a kuchyní voněl čaj i čerstvý dort. Dívala se na své děti a docházelo jí, jak nečekaně se život dokáže obrátit. Někdy je třeba jedny dveře zavřít, aby se otevřely jiné – ty, které vedou domů. Tam, kde člověka mají rádi bez podmínek.
Petra ukrojila první dílek a podala jej matce. „Jsme na tebe pyšní.“
Adam přikývl. „A kdo tě opustil, ten přišel o hodně.“
„Nechte toho,“ mávla rukou, ale srdce jí hřálo.
Venku se pomalu stmívalo, z dálky doléhal smích dětí a tlumená hudba. Radmila si uvědomila, že se usmívá – opravdově, tak jako už dlouho ne.
Život šel dál. A před ní bylo ještě tolik světla.