Ludmila Zemanová stála uprostřed nemocniční haly, v ruce svírala pugét povadlých karafiátů a na rtech měla úsměv, z něhož Lucii Čermákovou rozbolely čelisti.
„Tak co, snacho, jsi ještě mezi živými?“ zaznělo přehnaně starostlivým tónem. Oči však zůstaly chladné, tvrdé jako ledová krusta na zimním parapetu. „My jsme se Štěpánem měli takový strach. Viď, Štěpáne?“
Štěpán Pražák postával o krok za matkou a zarytě sledoval podlahu. V rukou nedržel nic – žádnou květinu, žádné ovoce, dokonce ani láhev vody. Zato se mu na zápěstí leskly nové hodinky, které Lucie nikdy předtím neviděla.
„Ahoj, Lucko,“ zamumlal bez očního kontaktu. „Jak ti je?“
Seděla na tvrdé plastové židli a oběma rukama si chránila menší tašku přitisknutou k břichu. Před třemi dny podstoupila náročný zákrok na vnitřních orgánech a každý pohyb jí připomínal tupou, vytrvalou bolest pod žebry. Čekala na manžela od rána. Slíbil, že přijede v deset. Teď se ručičky hodin blížily ke třetí.
„Pět hodin,“ řekla tiše. „Čekám tu na tebe pět hodin.“
„Ale no tak, hned výčitky!“ rozhodila Ludmila rukama a z karafiátů se na zem sesypaly hnědavé okvětní lístky. „Štěpán měl práci, důležitou schůzku. A pak se mi udělalo zle, vyskočil mi tlak, tak se za mnou stavil. Jsem tu přece sama, nikdo jiný mi nepomůže.“
Lucie pohlédla na manžela. Stále studoval špičky svých tenisek.
„Štěpáne, je to pravda?“
Přikývl, hlavu však nezvedl. „Máma volala, že jí není dobře. Nemohl jsem to ignorovat. Víš přece, jaká je.“
To věděla až příliš dobře. Za čtyři roky manželství se z tchyně stal její osobní strašák. Ludmila přicházela do jejich bytu bez ohlášení, otevírala skříně, přeskládávala věci, kritizovala jídlo. Synovi telefonovala několikrát denně a vyžadovala detailní hlášení o každém jeho kroku. Kdykoli chtěl strávit víkend s manželkou, rozplakala se a chytala za srdce.
A Štěpán si pokaždé vybral ji.
„Tak pojď, vstávej,“ natáhla Ludmila ruku – ne k Lucii, ale k její tašce. „Podej mi to, ponesu ti to. Jsi přece slabá.“
Lucie si zavazadlo přitáhla blíž k tělu. „To není třeba. Zvládnu to.“
Tchyniny oči se na okamžik zúžily. Starostlivá maska na zlomek vteřiny praskla a pod ní problesklo cosi ostrého a vítězného. Vzápětí se však úsměv vrátil.
„Jak myslíš, děvče. Auto máme hned u vstupu. Štěpáne, pomoz jí.“
Teprve teď k ní manžel přistoupil a neohrabaně ji chytil za loket. Voněl kávou – a ještě něčím jiným. Sladkým, těžkým parfémem. Lucie ten pach poznala. Stejný flakon stál na toaletním stolku Ludmily Zemanové.
„Byl jsi u ní doma?“ zeptala se tlumeně.
„Vždyť to říkám. Nebylo jí dobře.“
„A zůstal jsi tam na oběd?“
Trhl sebou. „Co to s tím…“
„Cítím z tebe její parfém. Celý jím nasákneš jen tehdy, když tam sedíš celé hodiny.“
V jeho hlase zazněla podrážděnost. „Lucie, přestaň. Uvařila boršč, tak jsem se najedl. Co je na tom špatného? Ty jsi byla v nemocnici, doma nikdo nevařil. Měl jsem snad držet hladovku?“
V tu chvíli v ní něco povolilo. Ne srdce – to by bylo příliš melodramatické. Spíš tenká struna, která ji dosud držela v naději, že jednou dospěje a přestane být věčným maminčiným chlapcem.
Vyšli ven. Obloha byla olověná, z ní padal jemný déšť. Štěpánova starší zahraniční značka, které věnoval víc péče než komukoli jinému ve svém životě, stála zaparkovaná přímo u hlavního vchodu.