Lucie si všimla plastové krabičky na zadním sedadle ještě dřív, než stihla otevřít dveře. Okamžitě ji poznala – přesně v takových nosívala Ludmila Zemanová svému synovi řízky, koláče nebo plněné papriky, aby náhodou nestrádal.
„Ty si sedni dozadu,“ rozhodla tchyně rázně a už si otevírala místo spolujezdce. „Potřebuju být vedle Štěpána, budu ho navigovat.“
„Mami, vždyť trefím,“ namítl Štěpán bez přesvědčení.
„Nejedeme k vám, zlatíčko. Pojedeme k nám. Uvařila jsem polévku, tak ať se Lucie pořádně nají. V nemocnici určitě zhubla, podívej se na ni.“
Lucii projel chlad.
„Já bych radši domů. Potřebuju si lehnout,“ ozvala se tiše.
„Prosím tě,“ mávla rukou Ludmila. „Lednici máte prázdnou, to dobře vím. Štěpán mi říkal, že před odjezdem do nemocnice jsi mu ani vývar nepřipravila. Taková péče o manžela. U mě se najíš, natáhneš se na gauč a pak tě Štěpán odveze.“
Lucie pohlédla na manžela. Už startoval motor. Jako by bylo rozhodnuto bez ní.
Cesta trvala nekonečných čtyřicet minut. Auto poskakovalo po výmolech a jí se zvedal žaludek. Do toho neutichající proud slov z předního sedadla – jakého má Ludmila úžasného syna, jak je na všechno sama, jak by si tolik přála chovat v náručí vnouče.
„Jen ty pořád nic,“ povzdechla si a pootočila se dozadu. „Čtyři roky manželství a ticho. Kamarádky už hlídají třetího vnuka a já? Já jen čekám a čekám.“
„Paní Zemanová,“ snažila se Lucie udržet klid, i když jí v hrudi vřelo, „právě mě propustili z nemocnice. Podstoupila jsem vážný zákrok. Opravdu to teď musíme probírat?“
„Právě že musíme!“ rozhodila tchyně ruce. „Samé zákroky a vyšetření. Zdravá mladá ženská a pořád běhá po doktorech. Dřív ženy rodily na poli a nikdo z toho nedělal vědu.“
„Mami, už dost,“ přerušil ji náhle Štěpán.
Lucie zvedla oči k jeho týlu. To nebylo obvyklé. Obyčejně mlčel.
Ludmila sevřela rty a umlkla. Její ticho však bylo těžké a výmluvné.
Byt tchyně je přivítal směsicí převařeného zelí a zatuchliny. Jakmile Lucie vstoupila dovnitř, sevřel ji známý pocit stísněnosti. Místnosti byly přeplněné nábytkem, police obložené porcelánem a stěny polepené fotografiemi malého Štěpána v každém věku.
„Posaď se, děvče,“ ukázala Ludmila na prosezený gauč. „Štěpáne, prostři. Ohřeju polévku.“
Lucie dosedla opatrně, bolest jí vystřelila do podbřišku. Toužila jen natáhnout se a zavřít oči. Věděla ale, že tady klid nenajde.
Štěpán zmizel v kuchyni za matkou. Tlumené hlasy pronikaly přes zeď. Zpočátku je nevnímala, dokud nezaslechla své jméno.
„…jak dlouho to ještě chceš takhle táhnout?“ ozval se náhle tvrdý hlas Ludmily, úplně jiný než ten přezdobeně starostlivý před chvílí. „Ona tě jen využívá, Štěpáne. Copak to nevidíš? Čtyři roky a žádné dítě. Protože rodinu nechce. Zajímá ji jen váš byt.“
„Mami, ten byt je i její,“ bránil se tiše.
„Její?“ odfrkla si. „Nedala do něj ani korunu! Zapomněl jsi, kdo ti pomohl s akontací? Já. Přišla k hotovému. A teď je najednou nemocná, nemůže pracovat, a ty ji budeš živit.“
Lucii se roztřásly ruce. Lež. Odporná, křivá lež. Celé ty roky pracovala, posílala peníze na hypotéku, platila polovinu účtů, kupovala nábytek i potraviny. Jenže v očích Ludmily byla vetřelcem, který se přiživil na jejím synovi.
„A víš co?“ pokračovala tchyně tišeji, ale o to jedovatěji. „Řeknu ti to bez obalu. Ona tě nemiluje.“