„Ne, tohle já platit nebudu. A ani to nezkoušej, Jakube.“
Jakub zůstal stát s těžkou deskou s účtem v ruce, jako by mu místo účtenky někdo podal předvolání k soudu. U stolu se rozhostilo ticho tak náhlé, že by bylo slyšet i spadnout špendlík. Renata si přestala uhlazovat límec halenky. Petra zkameněla s taškami opřenými o židli. Číšník si okázale prohlížel lustr, jako by ho fascinoval víc než cokoli jiného v místnosti.
„Terezo, co to děláš?“ procedil Jakub tiše, ale hlas se mu třásl napětím. „Tohle není vhodná chvíle.“
„A kdy teda je?“ odpověděla klidně. „Až nám z účtu zmizí částka, za kterou jsme chtěli dceři na podzim koupit bundu, boty a aktovku? Nebo až si tvoje maminka nechá zabalit ještě pár krabiček s sebou, protože doma si přece dají čaj?“
„Terezo!“ vyjekla Renata a vytřeštila oči, jako by stála na jevišti ochotnického divadla. „Slyšíš se vůbec?“
„Dneska poprvé naprosto jasně,“ odsekla Tereza a poklepala prstem na desky s účtem. „A taky velmi dobře vidím. Hlavně tohle.“
„No tak jsme si normálně vyrazily,“ vložila se do toho Petra s našpulenými rty. „Kvůli jedné večeři hned takové divadlo?“
„Normálně?“ otočila se na ni Tereza. „Petro, pro tebe je normální objednat dvě porce dezertu ‚pro děti‘, které jsou doma a nejspíš už spí? To je co, rodinná výprava za cizí peníze?“
„Prosím tě,“ odfrkla si Petra. „Jako bych vám snad přepsala byt.“
„Zatím jen jídelní lístek,“ utrousila Tereza suše.
Jakub se pokusil o nervózní úsměv. „Terezo, přestaň. Probereme to doma.“
„Doma?“ zvedla obočí. „Tam obvykle následuje jiný scénář. Ty nahodíš výraz ublíženého štěněte, tvoje maminka mlčí s pohledem mučednice, Petra bouchne lednicí a nakonec jsem ta špatná já. Dneska to nechme tady. Aspoň je tu dobré světlo.“
Od vedlejšího stolu už si je nikdo nesnažil nevšímat. Jeden muž dokonce zůstal s vidličkou ve vzduchu.
„Nedělej ostudu,“ zasyčel Jakub.
„Ostudu komu?“ usmála se Tereza chladně. „Rodině? Zajímavé slovo. Zvlášť od člověka, který mi právě podsunul účet se slovy: Zaplať to za mě, za mámu i za Petru. Na sebe jsi aspoň nezapomněl, to se cení.“
„Kartu mám v autě.“
„A telefon? Ten limit na něm zůstal taky v autě? Nebo funguje jen na převody mamince, když potřebuje něco nového?“
Renata se naklonila dopředu. „Ty počítáš každou korunu, jako bys byla cizí. To je hrozné.“
„Ne, Renato,“ podívala se na ni Tereza přímo. „Já jsem si dala salát a vodu. Vy jste tu rozjeli akci s názvem Velkorysá jízda na účet snachy. To není totéž.“
„Přeháníš,“ skočil jí do řeči Jakub. „Chtěl jsem vám udělat radost. Máma se nikam nedostane, Petra taky ne.“
„Z mých peněz? To je opravdu velkorysost. Možná by bylo fér se mě zeptat předem. Nebo jsem už jen příslušenství k výplatní kartě?“
„Ježiši, zase karta a rozpočet,“ protočila Petra oči. „Jak účetní na třídní schůzce.“
„A ty jako někdo, kdo si spletl rodinnou večeři s nájezdem na sklad,“ opáčila Tereza.
„Dávej si pozor na pusu!“
„Ty sis měla dát pozor na objednávku.“
Jakub si promnul čelo. „Dobře. Terezo, zaplať to. Vrátím ti to.“
„Čím? Slibem? Nebo větou ‚vždyť je to všechno naše společné‘?“ nadechla se. „Když tvoje maminka potřebuje novou pračku, je to společné. Když je třeba pomoct Petře se školkou, opravou nebo dovolenou, je to taky společné. Ale když mluvíme o naší dceři nebo o tom, že nám doma lednice skřípe jako loď před potopením, najednou slyším: Vydrž, koupíme to později.“
Renata pevně sevřela rty. „Věděla jsem, že mi to jednou spočítáš. Nemáš v sobě kousek laskavosti.“
„Prosím, ne tuhle písničku,“ povzdechla si Tereza. „Pět let se usmívám, vařím, uklízím, vítám neohlášené návštěvy se slovy šli jsme kolem, skládám se na dárky, mlčím, když si z mých krabiček odnášíte půlku jídla domů, protože vám se to víc hodí. Mlčím, když si Petra půjčí fén a vrátí ho po třech měsících. Ale dneska už ne.“
„Ach bože, fén!“ rozhodila rukama Petra. „To je tragedie století.“
„Ne, to je zvyk,“ odpověděla Tereza tiše. „Zvyk brát, protože můžete. Protože počítáte s tím, že já stejně ustoupím.“
Jakub se pokusil situaci odlehčit. „Zkusme to říct méně dramaticky.“
„Dobře,“ přikývla. „Renata a Petra si dnes vybíraly podle hesla: Když to neplatím já, proč si nedopřát? Je to dost jemné?“
„Slyšíš, jak s námi mluví?“ obrátila se Renata na syna.
„Mami, počkej,“ zamumlal, ale oči měl přilepené k částce na papíře.
Tereza si toho všimla. „Nedívej se na mě. Podívej se na tu sumu. Ta mluví jasněji než já.“
„Kolik to vlastně je?“ vyhrkla Petra.
Tereza znovu otevřela desky a bez emocí číslo přečetla.
Petra hvízdla. „To snad ne.“
„Právě,“ přikývla Tereza. „Za tohle jsme mohli mít měsíc plnou spíž bez počítání každé položky.“
Renata se obrátila k synovi. „Tak už něco udělej. Nenech nás tu sedět.“
Tereza se krátce zasmála. „Hezké. Rozhodni. Jenže rozhodovat má zase někdo jiný, že?“
„Vidíš přece, jak je mu to nepříjemné!“ vyjela Renata.
Tereza konečně zvýšila hlas. „A myslíte, že mně to příjemné je? Myslíte, že mi bylo fajn sedět celý večer a poslouchat, jak si objednáváte jedno jídlo za druhým, aniž by se mě kdokoli zeptal, jestli na to vůbec máme?“