„…a z účtu to vyškrtneme, pokud to jde,“ dořekl pevně.
Číšník přikývl s profesionální zdvořilostí. „Položky, které ještě nebyly zabalené, samozřejmě odečíst můžeme.“
Petra zrudla. „To snad nemyslíš vážně!“
„Myslím to naprosto vážně,“ odpověděl Jakub klidně, až překvapivě věcně. „Buď to vrátíme, nebo to zaplatíte. Jiná možnost není.“
Renata se na židli napřímila tak prudce, až jí zadrnčely náramky na zápěstí. „Takové ponížení jsem opravdu nečekala. V životě by mě nenapadlo, že můj vlastní syn bude přepočítávat sousta, která si jeho matka dala k večeři.“
„Mami, nikdo ti nic nepočítá,“ vydechl Jakub unaveně. „Jen se snažím, aby každý nesl odpovědnost za to, co si objednal.“
„To je ale tvoje rodina!“ vyjela.
„Právě proto,“ odvětil. „Kdybychom byli cizí, asi by mi to bylo jedno. Ale nejsme.“
Petra sevřela rty do úzké čárky. „Takže teď budeme dělat scénu kvůli pár tisícům?“
Tereza se ohradila dřív, než si to stačila rozmyslet. „Nejde o částku. Jde o princip. O to, že jste ani na vteřinu neuvažovaly, kdo to zaplatí.“
„My jsme přece přišly na oslavu!“ bránila se Petra. „Jakub nás pozval.“
„Ano,“ přikývl Jakub. „Pozval. A měl jsem si předem spočítat, na co mám. To je moje chyba. Ale to neznamená, že si objednáte půlku menu a ještě dezerty s sebou, jako by šlo o firemní večírek.“
U vedlejšího stolu někdo potlačil smích. Ticho u jejich stolu tím bylo ještě hmatatelnější.
Renata zavrtěla hlavou. „Tohle je celé její práce,“ ukázala bradou k Tereze. „Od té doby, co jste spolu, je všechno o penězích.“
„Ne,“ ozval se Jakub pevně. „Od té doby, co jsme spolu, se snažíme vyjít z toho, co vyděláme. A zjišťuju, že to není málo. Jen to nějak mizí rychleji, než by mělo.“
Tereza ho mlčky sledovala. Každé jeho slovo v ní vyvolávalo zvláštní směs úlevy a nedůvěry. Čekala, že couvne. Že to celé obrátí v žert, omluví se matce a zaplatí vše jako dřív. Jenže on zůstal klidný.
„Terminál, prosím,“ zopakoval směrem k číšníkovi.
Ten přinesl přístroj a položil ho na okraj stolu, jako by pokládal důkazní materiál.
„Tak dobře,“ procedila Petra. „Kolik je moje část?“
„Tady máte rozepsané položky,“ ukázal Jakub do účtu. „Jídla, co jste si nechala zabalit, plus nápoje.“
Petra zbledla. „To je přehnané.“
„Ne,“ vložila se tiše Tereza. „To je přesné.“
Renata sáhla do kabelky, chvíli v ní šátrala a pak ji s trhnutím zavřela. „Já tolik hotově nemám.“
„Můžete zaplatit kartou,“ nabídl číšník ochotně.
„Kartu jsem si nevzala,“ odsekla.
Jakub si ji chvíli měřil pohledem. „Mami, vždycky ji máš.“
„Tentokrát ne.“
Tereza v tom tónu slyšela vzdor, ne bezmoc. A Jakub zřejmě také.
„Dobře,“ řekl po krátké pauze. „Tak to uděláme jinak. Zaplatím to dnes já. Ale zítra mi to pošlete na účet.“
„Jak si to představuješ?“ vyprskla Renata.
„Úplně jednoduše. Pošlu vám částku. Přepošlete ji zpátky.“
Petra zavrtěla hlavou. „Tohle je absurdní.“
„Absurdní je spíš to, že vám to připadá normální,“ odpověděl Jakub.
Tereza se opřela o opěradlo. V hrudi jí pomalu povolovalo napětí, které tam sedělo celý večer. Ne proto, že by šlo o peníze. Ale proto, že poprvé nestála sama proti třem.
Petra nakonec vytáhla telefon. „Fajn. Pošli mi číslo účtu. Pošlu ti to. Ale upřímně? Tohle si budu pamatovat.“
„Já taky,“ řekl Jakub tiše.
Renata si přehodila kabelku přes rameno. „Tak jdeme,“ pronesla chladně. „Zřejmě jsme tu navíc.“
Nikdo ji nezadržel.
Petra ještě popadla tašku s jídlem, tentokrát bez komentáře, a obě ženy zamířily ke dveřím. Jejich podpatky zněly po podlaze ostře a odměřeně.
Když za nimi zaklaply dveře, Jakub zůstal několik vteřin sedět bez hnutí. Pak si promnul obličej.
„Tohle bude mít dohru,“ zamumlal.
„Určitě,“ přikývla Tereza. „Ale aspoň to nebude tichá dohoda, že všechno zaplatím já.“
Podíval se na ni, jako by ji viděl jinýma očima. „Měla jsi pravdu.“
„To není vítězství,“ odpověděla klidně. „To je jen normální stav věcí.“
Zaplatili svou část účtu. Když číšník odcházel, věnoval jim krátký, chápavý pohled – takový, jaký si lidé vyměňují po menší bouři.
Venku byl chladný večer. Vzduch působil svěžeji než dusno v restauraci.
Jakub se zastavil na chodníku. „Promiň,“ řekl znovu, tentokrát bez svědků. „Opravdu jsem nad tím nepřemýšlel. Prostě jsem chtěl, aby byli všichni spokojení.“
„A byl jsi?“ zeptala se.
Chvíli mlčel. „Nevím. Asi jsem si jen namlouval, že ano.“
Tereza si založila ruce do kabátu. „Spokojenost, která stojí jen jednoho člověka, není spokojenost. To je účet, který se dřív nebo později vrátí.“
Přikývl. „Už to tak dělat nebudu.“
Znělo to jednoduše. Možná až příliš. Ale dnes poprvé měla pocit, že ta slova nejsou jen fráze.
V jeho kapse zavibroval telefon. Podíval se na displej a tiše si povzdechl.
„Máma?“ zeptala se Tereza.
„Ano.“
„A?“
Krátce se ušklíbl. „Píše, že tohle si vyříkáme. A že rodina by si takhle účty nedělila.“
Tereza se slabě usmála. „Tak jí odepiš, že rodina si je hlavně nepřehazuje na jednoho.“
Jakub se na ni podíval, pak sklonil zrak k telefonu a začal psát odpověď.