Navázala tedy na své předsevzetí a zvolila klidný tón, přesně tak, jak si předem slíbila.
„Radime Smutný, prosím tě, zkusme si teď promluvit bez hádek a výčitek,“ začala opatrně Ivana Bednářová.
„A o čem chceš mluvit? Stalo se něco?“ podíval se na ni překvapeně.
„Nejde o žádnou katastrofu. Ráda bych otevřela téma svého podílu na tomhle bytě. A opravdu bez křiku,“ zdůraznila.
Radim si povzdechl. „Jestli čekáš nějaké dohady, tak ti rovnou říkám, že byt je napsaný na mě. Tečka. Není o čem debatovat.“
Ivana však neustoupila. „Tak jednoduché to není. Posledně jsi mě svými slovy dost vyděsil. Proto jsem si nechala poradit od právníka.“
Radim zpozorněl. „Ty jsi byla u právníka?“
„Ano. A kdybych se rozhodla jít k soudu, mohl by ti nařídit, abys mi vyplatil částku, kterou jsem do bytu vložila. Nebo by mi po splacení hypotéky přiznal odpovídající podíl,“ vysvětlila klidně, téměř věcně.
„To snad nemyslíš vážně! Už plánuješ, jak mě o byt připravíš?“ vybuchl znovu.
„Nikdo ti nic brát nechce,“ odpověděla tiše, ale pevně. „Pokud ale nejsi schopný mluvit normálně, nemá smysl pokračovat.“
„Tak to klidně ukonči,“ zamumlal podrážděně.
Ivana nad tím ještě dlouho přemýšlela. Nakonec se svěřila své matce Libuši Brňákové a otevřeně jí popsala, co ji trápí. Maminka ji vyslechla, pohladila ji po ruce, ale neodpustila si poznámku.
„Proč si vždycky vybereš takového lehkomyslného chlapa? Natálčin otec byl jeden případ a Radim Smutný není o moc lepší,“ povzdechla si.
„Mami, teď nepotřebuju kázání. Potřebuju spíš podporu,“ hlesla Ivana unaveně.
Libuše ji objala. O dceru i o malou Natálii měla upřímný strach.
O pár dní později jí zavolala znovu a požádala ji, aby přišla na návštěvu. Když se Ivana posadila ke stolu, oba rodiče působili nezvykle rozhodně.
„S tatínkem jsme to probrali,“ začala Libuše. „Dokud ještě oba pracujeme, máme šanci získat hypotéku. Mohli bychom pořídit menší byt – garsonku nebo jednopokojový.“
Otec přikývl. „Úvěr by byl napsaný na nás. Ty bys posílala splátky místo toho, abys každý měsíc přispívala Radimovi na jeho dluh. Na akontaci máme našetřeno a v práci mám stabilní pozici.“
„Byt by zůstal na nás, takže by se k němu Radim Smutný nijak nedostal,“ dodala Libuše s neskrývanou hořkostí.
Ivanu jejich návrh zaskočil. „To myslíte vážně? Tohle bych opravdu nečekala.“
„Je to rozumné řešení,“ pokračoval otec. „Byt bys mohla pronajímat a časem by to byla jistota pro tebe i pro Natálii.“
„A třeba to Radimovi otevře oči,“ poznamenala Libuše ostře.
„Nechte mi chvíli na rozmyšlenou,“ požádala je Ivana.
Když se večer vrátila domů, dlouho stála v předsíni a přemítala. Nakonec se rozhodla, že Radimovi předloží návrh svých rodičů – jenže tentokrát už ne jako prosbu, ale jako hotové rozhodnutí.