Slyšela jsem, jak ještě dvakrát vstal a vztekle otevřel lednici. Dvířka pokaždé bouchla o něco hlasitěji. Uvnitř byla jen láhev vody a dva moje jogurty, na jejichž víčkách jsem fixou pečlivě napsala: „Lucie Vaněková. Soukromý majetek.“
Dětinské? Možná. Ale pro mě to byl první skutečný krok ven z role, v níž jsem byla jen servisní jednotkou s lidskou tváří.
Druhý den ráno odešel do práce demonstrativně, aniž by se na mě podíval. Dveře za ním práskly tak, že se zachvěla zárubeň. Já si v klidu zalila čaj, zaplacený z „vlastního rozpočtu“, a odešla do kanceláře. Večer mě doma přivítal pach přepáleného oleje a levné housky. Na stole ležel mastný papírový sáček z fastfoodu a vedle něj prázdná plechovka od limonády.
Martin Kovář seděl v obýváku a zíral do televize.
„Tak co, spokojená?“ utrousil, aniž by se otočil. „Vyhodil jsem patnáct set za tenhle hnus. Je mi z toho těžko.“
„Naložil jsi se svými penězi podle svého uvážení,“ odpověděla jsem klidně a zamířila do koupelny. „Je to tvoje rozhodnutí.“
Zavřela jsem za sebou a opřela čelo o studené kachličky. Srdce mi bušilo až někde v krku. Strašně jsem chtěla vyjít ven, obejmout ho a říct: Dobře, nechme to být, něco uvařím. To byla ta stará Lucie – ta, která pečovala až do sebeobětování. Jenže nová Lucie, ta, co se suverénně dívá na investiční grafy a mluví o výnosech, mi tiše našeptávala: Vydrž. Jakmile teď couvneš, budeš si celý život kupovat právo stát u sporáku.
Všimla jsem si, že se mi netřesou ruce. To mě překvapilo. Dřív mě při každém zvýšeném hlasu rozechvívala nervozita.
Třetí den přišlo to, s čím jsem počítala. Sobota. Den, kdy pravidelně přicházela jeho matka.
Stanislava Pospíšilová zavolala kolem poledne.
„Lucinko, už jedu. Knedlíčky jsou hotové? Po té příšerné dietě nutně potřebuju něco poctivého, domácího.“
Podívala jsem se na prázdnou kuchyňskou linku. Stála na ní jen miska s jediným jablkem.
„Stanislavo Pospíšilová,“ odpověděla jsem vyrovnaně, „u nás došlo k úpravě rodinné finanční strategie. Každý si teď zajišťuje stravu sám. Pokud máte chuť na knedlíčky, přivezte si suroviny. Vlastně lépe rovnou hotové. Sporák je nově také v režimu placených služeb.“
Na druhém konci se rozhostilo takové ticho, že jsem zaslechla, jak Martin v obýváku upustil ovladač.
Za necelou půlhodinu vtrhl do kuchyně. Už nebyl jen rozčilený, byl doběla rozzuřený.
„Ty ses zbláznila? Co jsi mámě napovídala? Vždyť je na cestě!“
„To je přece skvělé,“ odpověděla jsem a listovala časopisem. „Můžete probrat teorii o strategických rezervách. Určitě pochopí, proč její syn nemůže koupit kus masa, aby pohostil vlastní matku.“
„Já to maso koupím!“ vybuchl. „Jen neumím dělat ty zatracené knedlíčky!“
„Kuchařské služby nejsou zahrnuty v ceně surovin,“ odsekla jsem. „Balíček ‚all inclusive‘ skončil minulý čtvrtek.“
Zvonek zazvonil krátce a rázně. Stanislava Pospíšilová dorazila.
Upravila jsem si vlasy a šla otevřít. Na jazyku mě pálila věta: A pamatujete, jak jste mě učila, že muž je v domě král a král za jídlo neplatí? Spolkla jsem ji. Ať si svou monarchii řeší sami.
Vešla s výrazem přísné kontrolorky, která přijela odhalit závažné pochybení. Voněla směsí těžkého parfému a kapek z lékárny. Baret odložila na věšák a zamířila rovnou do kuchyně, kolem syna stojícího jako přimrazený v předsíni.
„Lucinko, co to mělo znamenat po telefonu?“ přejela pohledem dokonale prázdnou linku. „Kde je maso? Těsto? Nejedla jsem, abych si pokazila chuť.“
Stála jsem u okna a sledovala šedé střechy pardubických paneláků. V tomhle městě působí všechno racionálně – dokonce i rodinné války mají skoro laboratorní přesnost.
„Mami, Lucie je jen unavená z práce,“ snažil se situaci zachránit Martin a chytil mě za loket. Jemně jsem se vyvlékla. „Hned něco připraví. Prosím tě, nedělej to před mámou.“
Otočila jsem se k nim. Připadala jsem si jako externí auditorka ve firmě těsně před krachem.
„Stanislavo Pospíšilová, váš syn nastavil striktní oddělení financí. Mých šedesát tisíc měsíčně pokrývá výhradně moje potřeby. Suroviny na knedlíčky vyjdou přibližně na tři tisíce, k tomu práce, energie, opotřebení spotřebičů… Martin vyhodnotil, že jde o neefektivní výdaj.“
Posadila se pomalu na židli. Pečlivě upravená tvář jako by náhle povadla. Zadívala se na syna.
„Martine, je to pravda? Šetříš na jídle pro vlastní ženu a matku?“
„Nešetřím!“ vyhrkl. V jeho hlase zaznívala uraženost malého kluka. „Jen jsem řekl, že si má hospodařit se svým platem! Je přece finanční poradkyně. Tak ať poradí i naší lednici!“
Nejpodivnější bylo, že můj žaludek zůstal klidný. Obvykle se mi při křiku stáhl do uzlu. Teď nic. Jako by tělo rozhodlo dřív než hlava.
Nejhorší na tom není hádka samotná. Nejhorší je, jak rychle se žena stane průhlednou, když přestane plnit talíře.
Stanislava Pospíšilová mlčela dlouhou minutu. Pak se narovnala a pronesla tónem, který nepřipouštěl diskusi:
„Martine, dej mi dva tisíce. Půjdeme do restaurace. Když se tvoje žena rozhodla stávkovat, najíme se jinde.“
„Mám peníze jen na kartě,“ zamumlal a vyhýbal se mému pohledu. „A to jsou… úspory na auto.“
„Na auto?“ usmála se trpce. „Takže já mám ve svém věku jíst hamburgery z papíru, protože potřebuješ nová kola? Lucie, tohle bych do tebe neřekla. Vždycky jsi byla rozumná.“
Rozumná v jejím slovníku znamenalo poslušná. Taková, která polkne křivdu i přesolenou polévku bez jediného slova.
Neodpověděla jsem.
Odešli spolu. Dveře za nimi zabouchly tak silně, až se ve vitríně rozechvěl porcelán. Zůstala jsem sama.
Ticho, které po nich zůstalo, nebylo prázdné – bylo husté a téměř hmatatelné.