To ticho bylo tak hutné, že jsem měla pocit, že kdybych natáhla ruku, dotknu se ho. Otevřela jsem skříňku a vytáhla svůj oblíbený hrnek – ten s uraženým uchem, který se Martin Kovář už třikrát pokusil vyhodit se slovy, že je to „krám k ničemu“. Zalila jsem sáček horkou vodou. Jen obyčejný čaj. Nic víc.
Věděla jsem, že za to zaplatím. Možná ještě dnes večer. Bylo mi jasné, že telefon brzy začne vyzvánět – maminka mi určitě zavolá, jakmile si jí Stanislava Pospíšilová postěžuje. A zítra? Možná budu hledat podnájem, protože Martin začne počítat, komu patří gauč, talíře i vzduch mezi stěnami.
Ale v tom dusivém klidu jsem po letech zaslechla vlastní hlas. Ne tabulky, ne složenky, ne seznam věcí do supermarketu. Sama sebe.
Martin se vrátil asi po dvou hodinách. Sám. Nešel za mnou do obýváku, zamířil rovnou do kuchyně. Ozývalo se bouchání hrnců, kov cinkal o dlažbu, něco spadlo. Tlumené nadávky.
Seděla jsem v křesle s otevřenou knihou na klíně, ale písmena jsem nevnímala. Čekala jsem.
„Lucie!“ zavolal. Nebyla to prosba. Byl to povel.
Zvedla jsem se a došla za ním. Stál uprostřed kuchyně, v ruce svíral prázdnou pánev. Na zemi se válely suché těstoviny – kolínka se rozsypala z protrženého obalu, zřejmě se pokoušel je uvařit.
„Tohle má být všechno?“ procedil mezi zuby. V očích měl ten známý pohled, kterým na poradách drtil podřízené. „Vážně si myslíš, že tohle budu snášet?“
„Co konkrétně, Martine? To, že už nemáš bezplatnou hospodyni?“
„Já jsem tady manžel!“ vykročil ke mně a pánev mu přitom opisovala ve vzduchu oblouk. „Tenhle byt živím já! Hypotéka, daně, opravy… Bydlíš tu jen proto, že ti to dovolím! Těch tvých šedesát tisíc měsíčně je směšných. Za to si nepronajmeš ani pokoj na koleji!“
První fáze. Útok místo přiznání reality. Jeho slavná „strategická rezerva“ bez mé každodenní práce neznamenala nic, ale to si připustit nemohl.
„To si uvědomuju,“ odpověděla jsem klidně. „A právě proto s těmi ‚směšnými‘ penězi nakládám rozumně. Na svoje jídlo mám dost. A co se týče bydlení… Pokud máš pocit, že tu nemám co dělat, řekni to rovnou. Podáme žádost o rozdělení majetku. Hypotéka šla z našeho společného účtu, takže polovina bytu je moje. Můžeme si to spočítat.“
Zůstal na okamžik bez dechu. Pánev s rachotem dopadla na sporák.
„Ty… ty vypočítavá…“ hledal urážku, která by bodla nejvíc. „Celou dobu jsi jen čekala, až mi něco urveš? Po tom všem, co jsem pro tebe udělal?“
Druhá fáze. Obrátit vinu proti mně. Viděla jsem to stokrát u klientů, kteří zakrývali ztráty patetickými řečmi o loajalitě.
„Pro tuhle rodinu jsi neudělala nic! Jen jsi sbírala účtenky!“ křičel dál. „Každá ženská by byla šťastná, že může žít v takovém bytě a nic neřešit! A ty kvůli pitomým šedesáti tisícům vyhlásíš hladovku!“
Opřela jsem se o futra. Za oknem se stmívalo, v protějších domech se rozsvěcela světla. Někde lidé večeřeli, smáli se, probírali den. Tady dospělý muž hulákal, protože si musel uvařit těstoviny.
Najednou jsem měla pocit, že sleduju film.
„Křičíš tak, že se sousedům asi třesou lustry,“ řekla jsem tiše.
„A budu křičet, dokud ti nedojde, kde je tvoje místo!“
Rozmáchl se směrem k prázdnému sporáku – a v tu chvíli mi došlo, že žádné přestávky už nebudou. Klid skončil.
Začala jsem si pobrukovat.
Nenápadně, sotva slyšitelně. Melodii z jednoho starého francouzského filmu. Lehká, lehce melancholická, naprosto nepatřičná uprostřed kuchyňské bitvy.
Martin ztuhl. Ústa pootevřená, ruka ve vzduchu.
„Co to… co to děláš? Děláš si ze mě srandu?“
Nepřestala jsem. Dívala jsem se mu do očí a zpívala si dál. Viděla jsem, jak se v jeho pohledu mísí vztek se zmatkem – a pak s něčím syrovějším. Se strachem. Lidé se děsí toho, co nedokážou zařadit. A moje vyrovnanost ani ta melodie do jeho světa, kde jsem měla plakat a omlouvat se, nezapadala.
„Přestaň!“ vydechl. „Okamžitě přestaň!“
Dozpívala jsem frázi a umlkla. Kuchyní se rozlehlo ticho, v němž bylo slyšet jen hučení lednice.
„Třetí fáze, Martine,“ pronesla jsem věcně. „Teď přijde vyjednávání.“
Polkl. Ramena mu poklesla a těžce dosedl na židli – přímo do rozsypaných těstovin. Křupání pod jeho vahou znělo jako drobné výstřely.
„Dobře,“ zachraptěl. „Dobře, Lucie. Kolik chceš? Deset? Patnáct tisíc měsíčně navíc na nákupy. Budu ti přispívat. Jen už s tímhle divadlem skonči. Uvař něco. Bolí mě žaludek.“
Taková byla cena jeho „ústupku“. Patnáct tisíc korun za moje mlčení. Za čas, energii, za respekt k sobě samé – přepočítané na pár večeří v lepší restauraci.
„Pozdě,“ odpověděla jsem. „Obchod se uzavřel.“
Otočila jsem se a odešla. Nohy jsem měla jako z gumy, v hlavě mi hučelo. Došla jsem do ložnice, zavřela za sebou dveře a teprve tam si všimla, jak křečovitě svírám lem svetru.
Posadila jsem se na postel. Poprvé za ty tři dny jsem pocítila skutečný strach. Ne z jeho křiku ani výhrůžek. Ale z toho, že už se na něj nikdy nedokážu podívat jako na manžela.
Chtěla jsem na něj zavolat do chodby: „Z těch mých šedesáti tisíc jsem živila nás oba a ještě zbylo, zatímco ty sis syslil svůj směšný fond!“ Ale neudělala jsem to.
Nemělo to smysl. Věděl to. A brzy to pozná i jinak.
Nedělní ráno přineslo pach přepáleného oleje a zvláštní klid, který panuje v bytech, kde si lidé už všechno vyříkali, ale stále sdílejí jednu adresu. Probudilo mě zasyčení z kuchyně a pak tlumené Martinovo zanaříkání.
Nevyskočila jsem. Neběžela jsem zachraňovat pánev ani jeho popálené prsty. Ležela jsem a sledovala, jak se po stěně sunou sluneční paprsky. A tehdy jsem si přiznala nepříjemnou pravdu, o které se u vína mezi kamarádkami nemluví – že se ve mně za ty tři dny probudilo něco, co mě děsilo víc než jeho křik.