Slavnostní tabule u Ladislavy Pospíšilové vypadala jako vždy přehnaně okázale. Mísy přetékaly jídlem – bramborový salát, zavináče, plněné kuřecí rolky – všechno naaranžované s takovou pečlivostí, jako by se nechystalo výročí synovy svatby, ale státní návštěva. Uprostřed stolu se vyjímala sněhobílá krajková dečka, kterou však hyzdila zatržená nit; rodinný kocour si zřejmě během příprav brousil drápy. V rohu místnosti tiše běžela televize, kde herci v nekonečném seriálu vzlykali a řešili osudová dramata, aniž by kdokoli z nich kdy chodil do práce.
Veronika Mlynářová seděla naproti tchyni. Byla upravená, v jednoduchých černých šatech ke kolenům, vlasy stažené do culíku, líčení decentní. Na rtech jí visel zdvořilý úsměv – ten typický, který si ženy nasazují, když už poněkolikáté poslouchají výtky a vědí, že jakákoli obrana je zbytečná.
„Tak co, děti, jak dlouho to ještě budete odkládat?“ ozvala se Ladislava Pospíšilová a bez pohledu na snachu si přisunula mísu se salátem. „Pět let manželství a pořád v nájmu. Já měla ve vašem věku třípokojový byt.“
„Mami,“ zamumlal Šimon Jelínek a bez zájmu rozhrnoval maso na talíři, „doba je jiná, to víš sama.“
„Prosím tě, žádné řeči o době,“ zvedla obočí nad obroučky brýlí. „Kdo chce, ten si cestu najde. Kdo nechce, hledá výmluvy.“
Veronika zatnula čelist. Mohla by připomenout, že oba pracují od nevidím do nevidím, že si šetří každou korunu a že jí právě přišla prémie – další krok k vysněnému bytu. Jenže k čemu by to bylo? Aby tchyně jen blahosklonně pokrčila rameny a označila to za nedostatečné? Nebo aby Radka Kovářová utrousila, že místo kariéry by měla myslet na děti?
Jako by jí četla myšlenky, Radka se nadechla. Oblečená do výrazně červených šatů, s novou kabelkou, která křičela cenovkou, se naklonila přes stůl. „Verčo, neber si to špatně, ale proč všechno pořád odsouváte? Člověk takhle zestárne. Kdybys už měla miminko, aspoň by bylo pro koho se snažit.“
„Jasně,“ odpověděla Veronika s tenkým úsměvem. „A s novorozencem v pronajaté garsonce – to je podle tebe ideální?“
„My žili v podnájmu s další rodinou a přežili jsme,“ vložila se hrdě Ladislava. „Vy mladí jste zhýčkaní. Potřebujete pohodlí.“
Šimon se zavrtěl na židli a začal rozlévat šampaňské, jako by to byla zásadní operace. Kdykoli se jeho matka se sestrou pustily do Veroniky, mizel. Z dospělého muže se rázem stal kluk, který raději uhne, než aby se postavil.
Veronika si znovu uvědomila, že si tu připadá spíš jako návštěva než jako člen rodiny. Ladislava Pospíšilová ji pozorovala s odstupem, jako sousedku, které si občas chodí půjčit cukr, ale nikdy ji nepozve na kávu jen tak.
Napila se vína a pokusila se změnit téma. „Mimochodem, v práci jsme dokončili velký projekt. Dostala jsem odměnu.“
„Vážně?“ Radka zbystřila. „A kolik to hodilo?“
„Dost,“ odpověděla neurčitě.
„Aspoň přibližně,“ nedala se odbýt.
Veronika se usmála tak, až se jí u očí objevily drobné vrásky. „A k tomu chceš i PIN k mé kartě?“
Radka si odfrkla, Ladislava nesouhlasně potřásla hlavou – mládež prý ztratila úctu. Šimon rychle vyprávěl vtip o dopravním policistovi, ale pobavit se nepodařilo ani kocoura, který demonstrativně odešel z místnosti.
Nad stolem se rozhostilo těžké ticho. Veronika cítila, že se rozhovor znovu stočí k tématům, která už zná nazpaměť – mateřství, bydlení, povinnosti manželky. Ladislava si povzdechla, odsunula talíř a pronesla: „Víš, Veroniko, žena má rodinu stavět na první místo. U tebe je to pořád jen práce. Manžel tu sedí a…“