…a nemá vedle sebe pořádnou ženu.“
Veronika jen neznatelně přikývla. Pohyb byl pomalý, téměř automatický. Uvnitř se jí ale všechno bouřilo. Hrudník měla sevřený tak silně, až ji pálilo při každém nádechu. Vydržet. Ještě chvíli mlčet. Ještě okamžik se ovládnout.
A pak to přišlo.
Šimon si rozpačitě promnul zátylek a vyhnul se jejímu pohledu. „Mami, my jsme to s Radkou probírali… Asi jim ty peníze dáme. Vezmeme to z našich úspor. Koupí si auto. My si přece našetříme znovu.“
Jako by se podlaha pod Veronikou pohnula.
Chvíli vůbec nechápala, co slyší. Auto? Z jejich peněz? Z částky, kterou pět let střádali na vlastní byt? Z těch úspor, kvůli nimž si odpírala dovolenou, nové kabáty i lepší telefon?
„Prosím?“ vydechla tiše. Skoro se bála, že přeslechla něco jiného.
„Nedělej z toho drama,“ mávl rukou Šimon. „Je to jen dočasné. Oni to teď potřebují víc. Mají přece děti. Chápeš.“
Radka se rozzářila jako vánoční řetěz. „Vrátíme vám to,“ přisvědčila horlivě. „Nebo vám pak nějak pomůžeme. Vždyť jsme rodina.“
„Rodina?“ Veronika k nim pomalu zvedla oči. Hlas se jí chvěl, ale slova řezala ostře. „Takže já pět let dřu, abyste si mohli jezdit v novém autě, zatímco já budu dál mačkat lidi v autobuse?“
„Nezačínej,“ rozhodila rukama Ladislava Pospíšilová. „Manžel rozhodl. Takhle to bude.“
A v tu chvíli v ní něco prasklo.
„Manžel?“ zasmála se krátce, suše, skoro hystericky. „Manžel řekl? A kdo je tady jeho žena? Kdo ty peníze spořil? Já! Každý měsíc jsem počítala každou korunu!“
Odsunula židli tak prudce, až zaskřípala o podlahu. Vzápětí zavadila o sklenku – ta se roztříštila o dlažbu a zbytky vína se rozlily po kuchyni. „Dost!“ vykřikla. „Nejsem žádný bankomat. Nejsem služka ani sponzor vašich nápadů!“
Ladislava vyskočila, Radka vyjekla: „To je drzost! Úplná hysterka!“
Šimon se postavil mezi ně, ruce zdvižené v uklidňujícím gestu. „Klid, prosím vás! Verčo, probereme to později…“
„Později?“ obrátila se na něj. „Co bude příště? Přepíšeš na ně chatu? Nebo jim daruješ ledvinu, když si řeknou?“
V kuchyni zavládlo hutné ticho. Dokonce i televize, která dosud tiše hrála v pozadí, jako by zmlkla ve správný okamžik.
Veronika lapala po dechu. Ruce se jí třásly vztekem. Nejradši by rozbila talíře, sklenice, celý ten jejich dokonalý rodinný obrázek. Místo toho jen popadla kabelku a zamířila ke dveřím.
„Verčo, počkej!“ ozval se za ní Šimonův bezradný hlas.
Na prahu se na okamžik otočila. V očích Ladislavy zahlédla zadostiučinění. V Radčiných škodolibý lesk. A v očích svého muže… prázdno.
„Už je pozdě,“ pronesla tiše a zabouchla za sebou.
Rána dveří zaduněla domem tak silně, že se možná otřásly i byty pod nimi.
Nejprve přišel zvláštní pocit lehkosti. Scházela po schodech, kabelku pevně sevřenou v ruce, a večerní ruch města jí připadal jako nový začátek. Konečně. Tečka. Konec.
Jenže sotva o deset minut později stála na zastávce mezi rozpáleným asfaltem a pachem výfukových plynů, začaly se jí hlavou honit jiné otázky. Kam vlastně jde? Co bude dál?
Nakonec si pronajala malý byt na okraji města. Osmnáct metrů čtverečních, oprýskané radiátory, stará kuchyňská linka. Ale klid. Nikdo jí nedýchal za krk, nikdo se nevyptával na děti, nikdo jí nepočítal peníze pohledem. Zaplatila nájem z prémie. Dokud má rezervu, zvládne to. A pak se uvidí.
První noc téměř nespala. Ve snech slyšela Ladislavin hlas s poučkami o tom, že žena se má obětovat rodině. Pak Šimonovo: „Je to jen na chvíli.“ Ve čtyři ráno se probudila, zadívala se na oprýskaný strop a rozplakala se. Z ponížení. Ze vzteku. Z pocitu, že žila podle cizího scénáře, kde jí přidělili roli komparzistky.
Druhý den se telefon nezastavil. Nejprve volal Šimon. „Verčo, prosím tě, pojďme si promluvit. Nedělej z toho katastrofu.“
Stála u okna s hrnkem levné rozpustné kávy a dívala se na šedivé domy naproti.
„A co je to podle tebe?“ zeptala se tiše, ale pevně.