„Proč hned tak vyvádíš?“ ozvala se Lenka Krejčíová, aniž by přestala rovnat obsah otevřeného kufru, který si rozložila přímo v předsíni. „Nejsme tu napořád. Dveře nebyly zamčené, tak jsme prostě vešli. Miroslav říkal, že je všechno domluvené.“
Tereza Nováková zůstala stát na prahu vlastního bytu a měla pocit, že se jí pod nohama propadá podlaha. Vrátila se z práce vyčerpaná, s taškou plnou nákupu, těšila se na klidný večer, knihu a horký čaj. Místo toho ji přivítala přeplněná chodba, cizí kufry, krabice a známé hlasy, které neslyšela půl roku – od doby, kdy se s Miroslavem Navrátilem rozvedla.
V předsíni stáli čtyři lidé: Lenka, její muž Stanislav Mlynář, jejich dcera Lucie Navrátilová a v náručí držela malé dítě. Vypadali, jako by se nestěhovali na pár dní, ale natrvalo. Na zemi ležely krabice, na věšáku visely jejich bundy a z kuchyně se linula vůně jídla – zřejmě už stihli prozkoumat i zbytek bytu.
„Odemčené?“ zopakovala Tereza klidně, i když uvnitř vřela. „Byt zamykám pokaždé. A Miroslav sem nemá právo chodit. Natož rozdávat klíče.“
Lenka se k ní otočila s mírným, téměř omluvným úsměvem, kterým si vždy dokázala získat lidi. Byla to žena plnější postavy, šediny měla stažené do pečlivého uzlu a v očích směs únavy a odhodlání.
„Ale prosím tě, Terezko, nezlob se. Klíče nám dal včera. Říkal, že je tu dost místa pro všechny. Přijeli jsme z menšího města, hledáme tady práci. Máme teď těžší období, víš? Ty tu bydlíš sama, prostoru máš dost. Nebudeme překážet.“
Tereza položila nákup na zem a zhluboka se nadechla. Ten byt byl jen její. Koupila ho dávno před svatbou, z peněz, které si šetřila už od vysoké školy, kdy pracovala hned na dvou místech. Miroslav tehdy studoval, potom „hledal sám sebe“ a finančně nepřispěl téměř ničím. U rozvodu to bylo jasné – nemovitost zůstává jí. Ani se nehádal, všechno podepsal. A teď tohle.
„Lenko,“ promluvila tiše, ale pevně, „ten byt patří mně. Oficiálně, podle smluv. Miroslav tu už nebydlí a neměl by mít ani klíče. Prosím vás, sbalte si věci a odejděte. Nemůžu vás tu nechat.“
Stanislav, dosud mlčící muž s robustní postavou a rukama zvyklýma na manuální práci, si odkašlal a udělal krok vpřed. V jeho pohledu byla patrná rozpačitost.
„Terezo,“ zabručel hlubokým hlasem, „nejde o nic trvalého. Měsíc, možná dva, než si něco najdeme. Miroslav nás prosil, ať mu pomůžeme. Víš přece, že rodina drží při sobě.“
Lucie, unavená žena kolem třicítky, jemně pohupovala dítětem a přikývla. „Nechceme ti přidělávat starosti. Jen pár nocí, než se zorientujeme. S malým je hotel složitý.“
Tereze se sevřel žaludek. Nebyla bezcitná. Jen už měla dost. Po rozvodu se Miroslav stále snažil pronikat do jejího života – telefonáty, zprávy, nostalgické připomínky. A teď poslal příbuzné do jejího bytu, jako by se nic nezměnilo.
Vešla do obýváku. Na pohovce ležela Luciina taška, na stole rozházené dětské hračky. Z kuchyně se ozývalo cvaknutí zapínané konvice.
„Zadržte,“ zvýšila hlas. „Tohle je neoprávněné vniknutí. Pokud neodejdete, zavolám policii.“
Lenka k ní přistoupila a položila jí ruku na rameno – kdysi to bylo gesto podpory, teď působilo jako nátlak.
„Policii? Kvůli nám? Vždyť jsme skoro rodina. Miroslav říkal, že ti to nebude vadit. Zná tě přece nejlíp. Vždycky jsi byla ta hodná.“
Tereza ustoupila. Zná ji nejlíp? Po nevěře, po večerech, kdy plakala do polštáře, zatímco on byl „s přáteli“? Po soudu, kde zpochybňoval každou drobnost?
„Miroslav se mýlí,“ pronesla chladně. „A klíče vám dal bez práva. Odejít musíte hned.“
Nikdo se ani nepohnul. Stanislav se posadil na židli v chodbě, Lucie se usadila na gauči s dítětem a Lenka zamířila do kuchyně.
„Uvařím čaj,“ hodila přes rameno. „Jsme po cestě unavení. Pak si to v klidu vyříkáme.“
Tereza stála uprostřed svého obýváku a docházelo jí, že tohle nebude jednoduché. Sami od sebe neodejdou. A Miroslav? Co si to dovoluje?
Večer se vlekl jako zlý sen. Tereza se zavřela do ložnice – zatím jediné místnosti, kam si ještě nenastěhovali věci – a poslouchala hlasy za dveřmi. Lenka vyprávěla o tom, jak je těžké najít práci, jak všechno zdražilo. Stanislav občas něco krátce poznamenal. Lucie tiše zpívala dítěti ukolébavku.
Tereza vzala telefon a vytočila Miroslavovo číslo. Dlouho to zvonilo, než se ozval.
„Terezo?“ zněl bezstarostně. „Děje se něco?“
„Ano,“ odpověděla a potlačila křik. „Tvoje rodina je u mě doma. S kufry. Tvrdí, že jsi jim dal klíče.“
Na druhém konci nastalo ticho.
„No ano,“ řekl nakonec lehce. „Jsou v nouzi. Potřebují pomoct. Máš velký byt a jsi tam sama. Co je na tom?“
„Co je na tom?“ zopakovala rozechvěle. „Je to můj byt, Miroslave. Nemáš žádné právo.“
„Nepřeháněj. Bydleli jsme tam spolu jako manželé. Myslel jsem, že ti to nebude vadit.“
Zavřela oči. On si stále myslel, že může rozhodovat. Jako když utrácel její peníze za své „projekty“, nebo když bez domluvy zval přátele.
„Už nejsme rodina,“ řekla tiše. „Rozvod je půl roku starý. Podepsal jsi, že byt patří mně.“
„Dobře, dobře. Promluvím s nimi. Ale jsi nějak přehnaně tvrdá.“
Hovor skončil. Tvrdá? Možná. Ale jinak to nešlo.
Noc byla neklidná. Slyšela vrzání gauče, kroky v chodbě, tlumené rozhovory. Ráno vyšla do kuchyně a uviděla Lenku, jak tam samozřejmě hospodaří – na sporáku bublala kaše, na prkénku byl nakrájený chléb.
„Dobré ráno, Terezko,“ usmála se. „Dáš si kaši? S mlékem, jak to máš ráda?“