Tereza zůstala stát u kuchyňské linky a několik vteřin jen hleděla na Lenku Krejčíovou, která míchala kaši, jako by byla ve vlastním bytě.
„S mlékem, jak to máš ráda?“ zopakovala Lenka vlídně.
Tereza měla pocit, že ji někdo udeřil do žaludku. Jak to má ráda? To mu to opravdu vyprávěl.
„Ne, děkuju,“ odpověděla krátce. „Musím do práce. A vy… kdy se chystáte odjet?“
Lenka jen neurčitě pokrčila rameny.
„Mirek říkal, ať zatím počkáme. Prý si s tebou promluví a všechno vyřeší.“
Ta slova ji provázela až do kanceláře. Seděla nad monitorem, ale písmena jí splývala. Myšlenky se neustále vracely k bytu – k cizím botám v předsíni, k neznámým hlasům za zdí. V polední pauze už to nevydržela a zavolala Kateřině Vaněkové, jediné osobě, která znala podrobnosti jejího rozvodu.
„Kačko, oni tam normálně bydlí,“ vydechla bez pozdravu. „Jako by se nic nestalo.“
„Tohle si nemůžou dovolit,“ reagovala Kateřina okamžitě. „Je to neoprávněné užívání. Zavolej policii, nebo aspoň právníka. Byt je psaný na tebe.“
„Jenže jsou to jeho příbuzní,“ namítla Tereza tiše. „Sice už bývalí, ale přece jen…“
„Právě že bývalí,“ zdůraznila kamarádka. „Nesmíš ustupovat. Jakmile ucítí slabost, zůstanou tam napořád.“
Večer ji přivítal další šok. Věcí přibylo – na balkoně se sušily drobné dětské oblečky, v koupelně visely cizí ručníky a obývákem lezlo po koberci malé dítě Lucie Navrátilové.
„Trochu jsme se tu zabydleli,“ pronesla Lenka omluvným tónem, když Terezu zahlédla. „Mirek volal. Říkal, že si s tebou promluví.“
Tereza neodpověděla. Zavřela se do ložnice, otevřela notebook a začala hledat informace. Články o porušení domovní svobody, o neoprávněném nastěhování, o možnostech soudního vystěhování. Každý odstavec jako by popisoval její situaci.
Ani následující den se nic nezměnilo. Stanislav Mlynář opravoval kohoutek „když už tu je“, Lenka vařila obědy pro všechny a Lucie si dokonce pozvala sousedku na čaj. Přes zeď bylo slyšet smích, který Tereze připadal nepatřičný a drzý.
Večer jí přišla zpráva od Miroslava Navrátila:
„Terezo, prosím tě, nevyhazuj je. Jsou to slušní lidé. Přijedu o víkendu a všechno si vyjasníme.“
Odpověděla stručně:
„Nepřijížděj. A vrať mi klíče.“
Reakce žádná.
Uplynul týden. Tereza žila ve vlastním bytě jako vetřelec. Odcházela brzy ráno a vracela se pozdě, aby se vyhnula společným večeřím. Když už doma byla, zavírala se v ložnici. Příbuzní se chovali zdvořile, téměř přehnaně ohleduplně, ale odjet se nechystali. Lenka chystala jídlo „pro všechny“, Lucie ji žádala, zda by nepohlídala dítě „jen na chvilku“, a Stanislav se pouštěl do drobných oprav, jako by tím potvrzoval své právo tu být.
Tereza hubla, špatně spala a cítila, jak jí dochází energie. Kateřina ji stále nabádala k razantnímu kroku, jenže Terezu brzdily vzpomínky – roky, kdy s těmi lidmi slavila svátky a sdílela rodinné chvíle.
Jednoho večera však otevřela dveře a zůstala stát jako přimražená. V obýváku seděl Miroslav. Smál se, objímal synovce a živě debatoval s Lucií.
„Ahoj, Terezo,“ pronesl klidně, jako by se nic nestalo. „To je doba, co jsme se neviděli.“
„Jak ses dostal dovnitř?“ zeptala se chladně.
„Mám přece klíče. Ty staré,“ odpověděl lehce.
„Ty už nejsou tvoje. Okamžitě odejdi.“
„Prosím tě, neblázni,“ usmál se. „Jsme rodina.“
V tu chvíli jí došlo, že on opravdu věří, že má právo tu být. Nejen klíče – i nárok na její prostor, na její rozhodnutí.
Druhý den si domluvila schůzku s právničkou. Žena kolem padesátky ji vyslechla bez přerušování a pak přikývla.
„Vlastnické právo je jasné. Nastěhování bez vašeho souhlasu je protiprávní. Můžeme podat trestní oznámení a zároveň návrh na vystěhování. Dokonce lze žádat zákaz přiblížení.“
Tereza poprvé po dlouhé době pocítila úlevu. Někdo její situaci nazval pravým jménem.
Když se však vrátila domů, čekalo ji další překvapení. Krabic v předsíni přibylo a Lenka ji uvítala téměř slavnostně.
„Mirek říkal, že zůstáváme. Prý to s tebou dohodl.“
Tereza přejela pohledem všechny přítomné – Lenku, Stanislava, Lucii s dítětem… a nakonec Miroslava, který seděl v jejím křesle, tom, které kdysi společně vybírali. Na balkoně byl pootevřený vstup a dovnitř táhl cigaretový kouř.
Zhluboka se nadechla.
„Miroslave,“ oslovila ho pevně. „Pojď na chvíli stranou. Potřebuju si s tebou promluvit.“
Zvedl obočí.
„Klidně tady. Všichni jsme přece rodina.“
„Ne,“ odsekla. „Tohle je můj byt. A ten rozhovor bude jen mezi námi.“
Po okázalém povzdechu se zvedl a následoval ji do kuchyně. Na stole stály hrnky s drobným květinovým vzorem – zjevně přivezené zvenčí. Tereza zavřela dveře, i když tušila, že u nich někdo stojí.
„Byla jsem u právničky,“ začala bez okolků. „Byt je výhradně můj. Nemáš právo rozdávat klíče ani někoho ubytovávat.“
Opřel se o linku a založil ruce.
„Terezo, snad nebudeš tahat policii na vlastní rodinu. Jsou v nouzi. Ty tu sama obýváš tři pokoje. Copak se nemůžeš podělit?“
„Podělit?“ zvýšila hlas. „Jsme rozvedení. Ty jsi odešel. Všechno je právně vyřešeno.“
„To ano,“ připustil. „Ale pět let jsme tu žili spolu. Pomáhal jsem s rekonstrukcí, tahal nábytek. Není to tak černobílé.“
Zamrazilo ji.
„U soudu jsi nic takového netvrdil.“
„Tehdy jsem nechtěl dělat scény,“ odvětil a pohlédl z okna do tmavnoucího večera. „Myslel jsem, že se k sobě vrátíme. Teď ale potřebuju pomoct svým.“
„A mně ne?“ zašeptala.
„Nepřeháněj. Zůstanou měsíc, dva. Pak se uvidí. Třeba bychom to mohli zkusit znovu.“
Pokusil se ji vzít za ruku, ale ucukla.
„Ne. Nic zkoušet nebudeme. A oni odejdou.“
Jeho výraz ztvrdl.
„Hodně ses změnila.“
„Spíš jsem přestala mlčet,“ odpověděla klidně. „Už nebudu tolerovat tvoje nevěry ani tvoje podnikatelské plány, které jsem platila ze svého.“
Narovnal se a hlas mu ochladl.
„Dobře. Když je to takhle, obrátím se na právníka taky. Možná, že podíl na tomhle bytě přece jen mám.“