Samozřejmě kvůli notáři.
Tlačila na mě systematicky a bez jediné známky slitování. Nedopřála mi ani den klidu, ani chvilku, kdy bych mohla v tichu dýchat.
„Dobře,“ odpověděla jsem tiše.
„A ještě něco,“ pokračovala Alena Dvořáková tónem, který měl znít velkoryse. „Můj právník, Pavel Král, by se s tebou rád sešel. Je připraven nabídnout ti určitou částku… jako projev dobré vůle.“
Projev dobré vůle. Tak nazývala odstupné za roky, které jsem strávila po boku jejího syna.
Otevřela jsem kuchařku na straně 112. Recept s názvem „Carská rybí polévka“. Radim Novák tužkou zakroužkoval nadpis.
„Suroviny: jeseter – 1 kus (velký, tučný). Candát – 2 kusy (menší). Cibule – 3 hlavy. Kořen petržele – 40 gramů.“
Náš šifrovací klíč. Radim přemýšlel jako programátor – i babiččiny recepty dokázal proměnit v bezpečnostní systém. Číslo stránky, pořadí položky, konkrétní slovo. Každý údaj odkazoval k bezpečnostní schránce v bance, kde byly uložené originály smluv, výpisy z účtů i přístupová hesla.
„Kateřino, slyšíš mě vůbec?“ ozvala se podrážděně tchyně.
„Ano. Čekám na odhadce,“ odvětila jsem klidně.
Ve dvě hodiny skutečně zazvonil zvonek. Za odborníkem na ocenění nemovitostí vstoupila – bez pozvání – i Alena Dvořáková. Pohybovala se po bytě s jistotou majitelky.
„Podívejte, masivní dubové parkety,“ ukazovala s okázalou pýchou. „A okna jsou orientovaná na jih, tady je krásně světlo.“
Prováděla cizího muže místnostmi, kde ještě dozníval náš společný život s Radimem, a s chladnou samozřejmostí oceňovala každý metr čtvereční, jako by šlo o zboží v katalogu. Seděla jsem v kuchyni a obracela stránky knihy, zatímco se náš minulý svět rozpadal na položky a čísla.
„Zítra v deset tě Pavel Král očekává ve své kanceláři,“ utrousila cestou ke dveřím. „Buď přesná. Nerad čeká.“
Druhý den jsem vstoupila do jeho reprezentativní kanceláře v centru města. Lesklý stůl, tichá klimatizace, obrazy na stěnách. Pavel Král měl na sobě perfektně střižený oblek a na rtech úsměv, který připomínal šelmu před skokem.
„Paní Malířová, posaďte se,“ vyzval mě zdvořile. „Jak jistě víte, závěť neexistuje. Ze zákona je jedinou dědičkou paní Alena Dvořáková.“
Přisunul ke mně připravený dokument.
„Moje klientka je však ochotná projevit vstřícnost. Nabízí vám sto tisíc korun. Podmínkou je, že se vzdáte jakýchkoli dalších nároků.“
Sto tisíc. Za byt v hodnotě několika milionů. Za Radimovu firmu. Za všechno.
Podívala jsem se na něj očima ženy zlomené ztrátou a dál hrála svou roli.
„Já… potřebuji čas,“ zašeptala jsem.
„Nerozmýšlejte se dlouho,“ usmál se Pavel Král. „Velkorysost má omezenou platnost.“
Alena Dvořáková, sedící vedle něj, přikývla. „Je to víc než slušná nabídka. Radim by určitě ocenil, že se o tebe takhle starám.“
Vrátila jsem se domů s pocitem, že všechno běží přesně podle plánu. Uvěřili mé bezmoci. Otevřela jsem kuchařku znovu, tentokrát u receptu na „Kurnik“.
„Listové těsto – 500 g. Mouka – 1 hrnek. Vejce – 3 kusy. Uvařit natvrdo.“
Uvařit natvrdo. Jasný pokyn. Čas jednat.
Posadila jsem se k Radimovu notebooku. Netušili, že hlavní chod už začíná dostávat obrysy.
Třetí den dorazila Alena Dvořáková v doprovodu dvou statných stěhováků.
„Doufám, že máš sbaleno své osobní věci,“ pronesla bez pozdravu. „Nemám náladu čekat. Nábytek tu zatím zůstane. Ale tyhle krámy…“ její pohled sklouzl na hromadu knih na stole, „…ty se můžou klidně vyhodit.“
Zastavil se na kuchařce ležící nahoře. Ušklíbla se, uchopila ji mezi prsty a zvedla do vzduchu.
„Tohle půjde první. Pořád ty tvoje recepty… Myslela sis, že si Radima udržíš přes žaludek? Jak naivní jsi byla, Kateřino.“
Rozmáchla se směrem k velkému pytli na odpadky.
A v tu chvíli něco skončilo. Role tiché, zlomené vdovy se rozplynula.
„Nedotýkejte se toho,“ řekla jsem pevným hlasem, který se rozlehl místností tak, že i ti dva muži znejistěli. „Tu knihu položte zpátky na stůl.“