„Té knihy,“ doplnila jsem klidně.
Můj hlas se rozlehl místností tak tvrdě, až i najatí chlapi zůstali stát s rukama ve vzduchu. Nebyla v něm prosba ani náznak slz. Jen chladná rozhodnost.
Alena Dvořáková na mě zůstala zírat.
„Ty mi tu budeš rozkazovat? V mém domě?“
„Tohle není váš dům. A nikdy nebyl.“ Přistoupila jsem k ní, pevně jí sevřela zápěstí a vyprostila kuchařku z jejích ochablých prstů. Dívala jsem se jí přímo do očí. „Skončilo to. Už dost.“
Položila jsem knihu na stůl, vytáhla mobil a vytočila číslo.
„Dobrý den, Pavle Králi. U telefonu Kateřina Malířová. Přemýšlela jsem o vaší štědré nabídce. Rozhodla jsem se ji odmítnout.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
„A naopak bych vám ráda předložila vlastní návrh. Potřebovala bych si s vámi ujasnit recept na ‚Velikonoční mazanec‘ ze strany dvě stě čtyři. Konkrétně položku ‚kandované exotické ovoce – dvanáct kusů‘.“
Záměrně jsem se odmlčela.
„Domnívám se, že to úzce souvisí s offshore účtem Radima Nováka na Kypru. S tím, o kterém vy samozřejmě nic netušíte. Říkám to správně?“
Ticho ztěžklo. Alena Dvořáková na mě vytřeštěně hleděla. Její sebejistota se začala drolit jako omítka.
„Máte dvacet čtyři hodin, abyste mě kontaktoval a probrali jsme skutečné podmínky závěti. Jinak můj právník osloví finanční úřad. A nejen ten náš. Na shledanou.“
Hovor jsem ukončila a rozhlédla se po místnosti.
„Teď odejděte. Všichni.“
Muži i moje tchyně couvali téměř současně. Dveře tiše zapadly a byt se ponořil do ticha. Předkrm byl sněden. Nastal čas hlavního chodu.
Pavel Král zavolal už za hodinu. Hlas, který ještě včera překypoval samolibostí, zněl napjatě jako přetažené lanko. Schůzku jsme domluvili na druhý den v deset dopoledne v jeho kanceláři.
Dorazila jsem přesně. Měla jsem na sobě tmavý kalhotový kostým, vlasy stažené dozadu. V ruce jen kuchařku.
V zasedací místnosti už čekali. Alena Dvořáková seděla shrbená, pleť měla popelavou. Pavel Král se snažil působit sebevědomě, ale těkal očima.
„Přeskočme zdvořilosti. Nemáme času nazbyt,“ pronesla jsem.
Položila jsem knihu na lesklý stůl a otevřela ji namátkou.
„Výběrová masová polévka. Hovězí ledvinky – 200 gramů. Třikrát propláchnout ve vodě,“ četla jsem nahlas a zvedla pohled. „Tři převody na účet v Curychu. Před dvěma lety. Paní Dvořáková, věděla jste, že vám syn tyto prostředky zatajil? Nebo jste je s panem Králem skrývali před finanční správou?“
Tchyně se otočila na právníka. Ten zbledl.
„To je… nedorozumění.“
„Ne. To je trestněprávní problém.“ Otočila jsem list. „Rybí piroh. Sušená viziga – půl kila. Namočit přes noc, aby se vyplavila sůl.“ Zavřela jsem knihu a zadívala se na něj. „Stejně jako obchodní nemovitost vedená na nastrčenou osobu. Souhlasíte, pane Králi?“
Sesunul se hlouběji do židle. Došlo mu to. Ta kniha nebyla sbírkou receptů. Byla Radimovým šifrovaným účetnictvím. Pojistkou proti zradě.
Alena Dvořáková se k němu pomalu obrátila.
„Ty jsi to věděl? Všechno? A mlčel jsi?“
„Paní Dvořáková, věci nejsou tak, jak vypadají…“ koktal.
„Dost!“ Její výkřik byl směsí hněvu, ponížení i náhlého prozření. Uvědomila si, že byla jen figurkou.
Nechala jsem jim několik vteřin, aby vstřebali realitu, a pak jsem klidně pokračovala:
„Radimovy podmínky byly jednoduché.“