Nečekaná návštěva
– Marie Nováková, otevři okamžitě! – těžká pěst znovu zaduněla do vrat, až se tenké dřevo rozvibrovalo a mně vystřelila bolest do spánků. – Nedělej, že nejsi doma, vím to moc dobře!
Vylekaně jsem málem upustila hrnek s čajem a notebook mi sklouzl z klína přímo do mokré trávy pokryté ranní rosou. Před třemi dny jsem sem utekla – do téhle staré, lehce oprýskané, ale milované chalupy – s jediným cílem: konečně dopsat knihu. Měl to být můj ostrov klidu. A teď to vypadalo, že se mění v obléhanou pevnost.
– Už jdu! – zavolala jsem a rychle nazula gumové pantofle, které tu zůstaly od loňského léta.
Za brankou stála ona. Ivana Dvořáková. Moje tchyně. Vzpřímená, nepohnutá, téměř monumentální – jako socha z kovu. Ten její panovnický pohled jsem znala až příliš dobře, přesto mě zaskočilo, kolik toho s sebou vláčela: na každém rameni obří taška, větší než já sama, šaty křiklavých barev a na rtech vítězný úsměv.
– Konečně! – proplula kolem mě, sotva jsem otevřela, aniž by mě poctila pohledem. – Vidím, že bez dozoru úplně chátráš. Ještě že jsem přijela včas.
Začátek okupace
Zůstala jsem stát u branky jako přimražená, zatímco Ivana Dvořáková už táhla zavazadla ke dveřím. Cestou za ní zůstávala stopa z vypadlých okurek, rajčat a sklenic s domácími zavařeninami.
– Paní Ivano, kdybych věděla, že přijedete, aspoň bych něco připravila…
– A proč bych ti to měla hlásit? – odsekla bez ohlédnutí. – Tenhle dům patří mně. Tedy mému synovi. Snad nepotřebuju svolení, když si chci odpočinout?
Samozřejmě. „Synův dům.“ Jenže polovinu kupní ceny téhle vysněné chalupy jsem zaplatila z peněz za prodaný byt po babičce. Ale hádat se? To by byla bitva předem prohraná. Kdo někdy zažil podobnou tchyni, ví své.
– Marie Nováková, vyklidíš hlavní ložnici – oznámila a s rachotem složila tašky na právě vytřenou verandu. – V mém věku už přece nebudu spát někde v kumbálu. Bolí mě záda.
– Jenže já spím tam… mám tam všechny věci…
– Přeneseš si je. Jsi mladá, zdravá, ruce i nohy ti slouží.
Polkla jsem další námitku. Na tohle se nedá zvyknout. I po deseti letech manželství s Petrem Svobodou je každá její návštěva jako menší přírodní katastrofa.
Velkolepé plány
Ještě jsem si naivně namlouvala, že zůstane pár dní. Ta iluze se rozplynula ve chvíli, kdy rozepnula první tašku.
– Poslouchej, Marie. Oznámila jsem všem, že se z chalupy stává rekreační středisko. Lidi potřebují vzduch a klid. A ty tu zatím poleháváš na sluníčku jako kočka.
Ztuhla jsem s miskou jahod v ruce.
– Komu jste to oznámila?
– Zítra přijede Alena Procházková s dětmi. Potom dorazí bratranci z Ostravy. A na víkend se chystají i kmotři se svými ratolestmi. A samozřejmě přivezou psa. To ti snad vadit nebude?
– Vždyť jsou tu jen tři ložnice! – hlas se mi zachvěl.
– Přidáme skládací postele. Nejsme přece žádní šlechtici.
Rozesmála se a vydala se kontrolovat zahradu. Kritizovala křivě zasazené záhony i „zakrslé“ ředkvičky. Já zůstala stát na verandě a došlo mi, že je konec. Tři měsíce plánovaného ticha a psaní se mění ve tříměsíční pracovní tábor pod velením Ivany Dvořákové.
Invaze příbuzných
Další ráno mě probudilo bušení do dveří, tentokrát doprovázené kopanci. Na prahu stála Alena Procházková – věrná kopie mé tchyně, jen mohutnější a s ještě přísnějším výrazem. Za ní poskakovali tři puberťáci nabití energií, jeden z nich svíral obří balení chipsů.
– Marie Nováková, nebudeš nás tu držet venku, že ne? – zvolala Alena a bez čekání vrazila dovnitř, děti strčila před sebou.
Během několika minut si mladí obsadili verandu, pustili hudbu na plné pecky a začali se překřikovat, jako by soutěžili, kdo bude hlučnější. Zkusila jsem jim připomenout, že pracuji z domova a potřebuji klid.
Alena Procházková mě poplácala po rameni a rozchechtala se.
– Najdi si pořádnou práci, Marie Nováková! Ne se pořád schovávat za počítač.