„…pořád jen mačkáš ten počítač!“
O tom, že mám rukopis téměř hotový, jsem raději pomlčela. Stejně by to shodili ze stolu jako nějaké hloupé ťukání do klávesnice.
Chaos se rozlézá
K obědu dorazila další várka příbuzných, tentokrát z Ostravy – pět dospělých, dvě děti a obrovský chlupatý pes jménem Rex. Sotva vběhl na zahradu, rozryl mi pečlivě upravený záhon s rajčaty a podle všeho si nezapomněl „označit“ ani keř s rybízem. Když jsem se odvážila naznačit, že by si zvíře mohli hlídat, dostalo se mi jen pobavené odpovědi:
„Ale prosím tě, Marie Nováková, nedělej scény! Pes se přece musí proběhnout.“
Zůstala jsem stát beze slov. Vlastní dvorek se mi najednou zdál cizí. Jako bych byla hostem, který tu jen trpěně přešlapuje.
Noc na rozkládacím gauči
První noc jsem strávila v malé zadní místnosti na starém rozkládacím lehátku. Každé otočení doprovázelo hlasité zapraskání pružin. Za tenkou příčkou se ozýval koncert chrápání – Ivana Dvořáková, Alena Procházková a ještě někdo další, snad ten synovec, který přijel poslední a usnul oblečený v obýváku.
Do toho Rex štěkal na ježky pod plotem a z verandy se neslo tlumené chichotání teenagerů, kteří si užívali „romantiku pod širým nebem“. Do rána jsem nezamhouřila oko. V jednu chvíli jsem si vážně představovala, že si sbalím batoh a odejdu na nádraží. Jenže kam? K mamince? Zpátky do města, kde je dusno a sousedi právě rekonstruují byt? Tam mě žádná zahrada ani keře s jahodami nečekají.
A hlavně – tenhle dům je přece můj. Zaplatila jsem ho ze svých úspor, z práce, kterou všichni tak rádi zlehčují. Proč bych měla utíkat já?
Ráno jako hrom
K ránu jsem konečně na chvíli usnula, ale probudil mě rachot hrnců a ostré cinkání nožů. Ivana Dvořáková usoudila, že šest hodin je ideální čas začít vařit polévku a zároveň rozdávat pokyny.
„Marie Nováková!“ zaznělo ode dveří. „Vstávej, dost bylo polehávání! Je potřeba donést vodu a vytřít podlahu. Podívej, co tu zase nadělal ten pes.“
Navlékla jsem župan a vyšla do kuchyně. Pohled, který se mi naskytl, mě téměř rozplakal: stůl posetý prázdnými obaly, dřez přetékající nádobím, na zemi rozšlapaný džem, který se někdo pokusil setřít ponožkou.
„Kdy jsi tu naposledy pořádně uklízela?“ přistoupila ke mně tchyně s naběračkou v ruce.
„Minulý týden,“ odpověděla jsem tiše.
„Tak to je vidět. Všechno jsi zanedbala. Ale o tom si promluvíme později. Teď běž pro vodu a stav se i v obchodě. Tady máš seznam.“
Podala mi zmuchlaný papír hustě popsaný jejími poznámkami. Se sevřeným hrdlem jsem vyšla z domu. Cestou jsem si v duchu nadávala. Proč se nedokážu ozvat? Proč pokaždé spolknu ponížení a poslechnu?
Spojenci, nebo jen přihlížející?
Když jsem se vrátila s těžkými taškami, narazila jsem v kuchyni na Petra Svobodu. Přijel jen na skok, než zase odjede na služební cestu.
„Petře, nemohl bys promluvit s maminkou? Tohle už přece není normální. Jsem tu na všechno sama,“ vyhrkla jsem.
Pokrčil rameny. „Znáš ji. S ní se těžko vyjednává. A oni si taky potřebují někde odpočinout. Nemůžeme je přece vyhodit.“
„A kdo je má vyhodit? Já? Aby mě pak pomlouvala celá rodina?“
Usmál se, políbil mě do vlasů a pronesl: „Ty si vždycky nějak poradíš.“ Pak odešel na zahradu, kde už ho obklopili příbuzní se spoustou dotazů.
V tu chvíli jsem pocítila bodnutí zrady. On zůstává stranou, nezúčastněný. A já mám zase všechno řešit.
Záblesk nápadu
Večer jsem seděla na okraji verandy a poslouchala další hádku o tablet. Hluk, smích, štěkot, cinkání sklenic – směsice, která mi pulzovala ve spáncích. Najednou mi došlo, že čekat na zázrak nemá smysl. Pokud budu jen tiše trpět a občas si postěžuju, nic se nezmění.
Otevřela jsem notebook, posunula stranou prázdnou láhev od limonády a začala psát dokument, který mi měl vrátit kontrolu nad vlastním domovem a nastavit pravidla, jež už nebude možné přehlížet.