Cizina ji zocelila. Roky mimo domov nebyly snadné – musela bojovat, obstát a spoléhat sama na sebe. Právě tam si vybudovala vlastní cestu, řízenou jejími rozhodnutími, ne cizími očekáváními. A teď rozhodně nemínila dopustit, aby pomluvy z maloměsta podkopaly to, co si tvrdě vybojovala.
„To přejde, Stanislave,“ pronesla jednou večer klidně, když seděli u stolu a dům naplňovalo ticho. „Ať si povídají. Nikomu nejsme povinni skládat účty.“
Pak přišlo ono červencové ráno – prosluněné, téměř slavnostní. Vzduch byl teplý a náměstí napjatě šumělo očekáváním. Lidé postávali ve skupinkách a šeptali si. Na schodech před obchodem zaujala své místo Ludmila Malířová obklopená několika věrnými.
„Dorazí sama,“ utrousila s uštěpačným úsměvem. „A nebo si přivede nějakého neschopného pobudu. Což by bylo snad ještě horší.“
Vtom se však ruch utišil.
Do prostoru pomalu vjela řada lesklých černých vozů, jejichž karoserie se třpytily v ostrém slunci. Motory utichly a otevřely se dveře.
Jako první vystoupila Adéla Čermáková. Držela dítě v náručí, stála zpříma a z jejího pohledu vyzařoval klid i jistota. Nepůsobila provinile – naopak hrdě.
Za ní se objevil vysoký muž v dokonale padnoucím obleku. Každý jeho krok byl pevný a rozvážný, stačila jeho přítomnost a bylo cítit, že po jejím boku stojí někdo silný.
Přistoupil k ní a nabídl jí rámě.
„Pojď, lásko,“ řekl tiše, přesto tak zřetelně, že se slova nesla celým náměstím.
Adéla se obrátila k přihlížejícím.
„Tohle je Radim Starý, můj manžel… a otec mého syna,“ pronesla a její hlas se při posledních slovech sotva postřehnutelně zachvěl.