Dav zůstal jako zkamenělý, překvapený nečekaným obratem.
Radim přistoupil blíž, něžně pohladil chlapce po vlasech a věnoval mu laskavý, klidný úsměv. V té chvíli jako by i nejtvrdší pohledy změkly a napětí ve vzduchu povolilo.
„To je přece ten majitel továrny z města, ne?“ ozvalo se tlumeně z hloučku přihlížejících.
„Milionář…“ vydechla Ludmila Malířová, která náhle zbledla překvapením.
Adéla si všechny pomalu změřila pohledem.
„Slyšela jsem každé slovo, které o mně padlo,“ řekla vyrovnaně. „Klidně pokračujte, jestli potřebujete. Pravda je ale jednoduchá – vzali jsme se v zahraničí. Tam se nám také narodil syn. A teď jsme se vrátili domů.“
Radim pak natáhl ruku ke Stanislavu Zemanovi.
Starý muž se zvedl. Vrásčitá tvář, poznamenaná léty, se mu rozzářila hrdostí, kterou už nedokázal skrývat.
„Promiň mi, že jsem mlčela, tati…“ pronesla Adéla tiše.
Stanislav ji pevně objal.
„Nemáš se za co omlouvat,“ odpověděl zastřeným hlasem. „Jestli jsi šťastná, pak jsem klidný i já.“
Z luxusních aut mezitím vystoupili další lidé – elegantní muži i ženy s důstojným vystupováním. Byli to Radimovi příbuzní. Chovali se zdrženlivě, s úctou zdravili místní a lehce se ukláněli.
„Bože… přijela celá rodina…“ vypravila ze sebe ohromená Ludmila.
Adéla se znovu obrátila k otci, nadechla se a chystala se říct něco, co mělo změnit víc než jen dnešní den.