Za stěnou se ozvala rána, až se otřásly obrazy. Viktorie Králová vyskočila ze židle a vyběhla do obývacího pokoje. Na podlaze se třpytily střepy – z její oblíbené porcelánové vázy zbyla jen hromádka úlomků.
„Jejda…,“ zamumlal rozpačitě Tadeáš Moudrý, kamarád Luboše Růžičky, a bezmocně rozhodil rukama. „Fakt jsem to nechtěl. Zavadil jsem loktem. Stála úplně na kraji.“
„To byla starožitnost!“ vydechla Viktorie a klekla si ke střepům, jako by snad šly vrátit zpátky dohromady.
„Ale prosím tě,“ mávl rukou Luboš. „Jaká starožitnost. Koupíš jinou. Hlavně že se nikomu nic nestalo.“
„Luboši, dostala jsem ji od babičky,“ zadrhl se jí hlas. „Měla nejen cenu, ale i hodnotu!“
Bratr jen pokrčil rameny. „Věci přicházejí a odcházejí. Život přece nestojí na porcelánu.“
Zhluboka se nadechla. „Tak ty střepy aspoň ukliďte sami,“ procedila mezi zuby a odešla do kuchyně.
Tam ji čekalo další překvapení. Simona Tesařová stála u sporáku a zuřivě přejížděla kovovou obracečkou po pánvi.
„Co to děláš?“ zeptala se Viktorie s námahou klidným hlasem.
„Smažím vajíčka,“ odpověděla Simona svižně. „Mám hlad. Ale máš nějakou divnou pánev – prý nepřilnavá, a stejně se to přichycuje.“
Viktorie se podívala blíž. Povrch byl rozedřený až na holý kov.
„Tímhle jsi ji úplně zničila,“ řekla tiše.
„To snad ne!“ ohradila se Simona. „Já s tím nic neudělala. Spíš je nekvalitní. Když chceš podnikat a přijímat hosty, měla bys mít pořádné vybavení.“
Viktorie zatnula pěsti. Pomalu napočítala do deseti. A pak ještě jednou.
„Simono,“ oslovila ji sotva slyšitelně, „mohla bys to po sobě uklidit?“
„Proč?“ podivila se druhá žena. „Jsi přece majitelka. A my si pobyt platíme.“
Platíme. To slovo jí znělo v hlavě jako ozvěna. Vyšla na balkon, aby se nadechla čerstvého vzduchu. Opřený o zábradlí tam stál Luboš a kouřil.
„Viki,“ začal a vypustil oblak dýmu, „napadlo mě… Nemohla bys nám dát rodinnou slevu? Třeba třicet procent? Jsme přece příbuzní.“
„Slevu?“ zopakovala nechápavě.
„No jasně. Doporučujeme tě známým, mluvíme o tvé chalupě. To je taky forma podpory.“
Představila si, jak vypráví kamarádům, jak pohodlné je bydlet u sestry a ještě si stěžovat.
„Luboši, prosím, ne dneska,“ řekla unaveně. „Je pozdě.“
„Jak pozdě?“ mávl rukou. „Víš, jak málo se vídáme? Měli bychom si to užít.“
Vrátila se dovnitř. V obýváku Nela Sedláčeková funěla a posouvala pohovku doprostřed místnosti.
„Co se to tu děje?“ vyhrkla Viktorie.
„Snažím se to tu uspořádat líp,“ odpověděla Nela zadýchaně. „Máš to nepraktické. Světlo sem dopadá špatně. Takhle to bude mnohem příjemnější.“
„Nelo, tohle je můj dům.“
„A?“ pokrčila rameny švagrová. „Za pobyt tady přece platíme, tak snad máme právo na trochu pohodlí…“