Viktorie se zhluboka nadechla, ale odpověď už nerozváděla.
Druhý den ráno ji ze spánku vytrhl ostrý zvuk tříštícího se porcelánu. Vyskočila z postele a vběhla do kuchyně. Tadeáš Moudrý tam klečel na podlaze a sbíral střepy.
„Promiň,“ zamumlal bez toho, aby k ní vzhlédl. „Po včerejšku se mi ještě třesou ruce…“
Beze slova mu podala smetáček. Poznala ten hrnek okamžitě – patřil k dárkové sadě, kterou si tolik šetřila. Druhý rozbitý kus během dvou dnů.
Z koupelny mezitím vyšel Luboš Růžička, ručník přehozený přes ramena. „Ale tak, to přece nosí štěstí,“ prohodil lehkovážně. „Mimochodem, teplá voda došla nějak rychle. Chtělo by to větší bojler.“
„Bojler je naprosto dostačující,“ odvětila klidně. „Jen je vás tu víc, než na kolik byl dům stavěný.“
„Jsme přece stálí hosté,“ prohlásil Tadeáš a konečně se postavil. „Měla by ses tomu přizpůsobit.“
Viktorie mlčky zapnula kávovar. Ještě před pár týdny pro ni byla kuchyně útočištěm, místem, kde nacházela klid. Teď měla pocit, že jí tu někdo neustále dýchá na záda a udílí pokyny.
Do dveří vstoupila Nela Sedláčeková s listem papíru v ruce. „Viki, co snídaně? Sepsala jsem návrh – lívance, míchaná vajíčka, čerstvý džus, zeleninový salát…“
„A kdo to všechno připraví?“ zeptala se Viktorie bez emocí.
Nela na ni nechápavě zamrkala. „No přece ty. To je snad součást služeb, ne?“
Viktorie pohlédla na hodiny. Devět. Dřív tou dobou sedávala s hrnkem kávy u okna. Dnes se od ní čekalo, že obslouží šest lidí.
„Nezlobte se,“ pronesla nakonec, „ale uvařte si sami. V lednici máte všechno potřebné.“
„Cože sami?“ vybuchl Luboš. „Platíme ti! Tak za co ty peníze jsou?“
„Za ubytování,“ odpověděla věcně. „O žádném stravování ani servisu jsme se nebavili.“
„Jaké dohody?“ rozčiloval se Tadeáš. „Jsme rodina!“
„V tom případě nemusíte platit nic,“ pokrčila rameny. „Bydlete tu jako dřív. Zadarmo.“
„To ani náhodou!“ skočila jí do řeči Nela. „Ty jsi sama řekla, že budeme hradit pobyt. Teď jsme oficiální klienti.“
Viktorie se posadila ke stolu a nalila si kávu. Jejich úvaha byla prostá – jakmile zaplatí, má povinnost se o ně starat. Jenže zatím žádné peníze neviděla.
„Mimochodem,“ nadhodil Luboš mezi řečí, „řekl jsem kamarádům o tvé chalupě. Chtěli by přijet. Dvě rodiny, i s dětmi.“
„Kolik dětí?“ zeptala se stručně.
„Ale jen pár. Čtyři, možná pět.“
Před očima se jí mihla představa domu vzhůru nohama.
„Luboši, nejsem provozovatelka školky.“
„Ale prosím tě,“ zasmál se. „Děti přece přinášejí radost. A zaplatí plnou sazbu!“
Plnou sazbu… O tom silně pochybovala. Spíš by se z nich vyklubali další „skoro příbuzní“ se žádostí o slevu.
„Nejdřív si vyjasníme váš pobyt,“ řekla pevně. „Kolik mi tedy dlužíte?“
„Za co?“ ohradil se Tadeáš. „Vždyť jsme přijeli teprve předevčírem.“
„Dnes je neděle. Dvě noci. Podle ceníku patnáct tisíc korun.“
„Kolik?!“ vydechl šokovaně.