„…a převést ji na mě? Nebo mi aspoň vyčlenit podíl?“ dořekl Tadeáš a zvedl k ní pohled.
Veronika si promnula spánky. Za sebou měla náročný den a poslední, na co měla sílu, byly majetkové debaty. „A z jakého důvodu?“ odpověděla unaveně.
„Aby v tom byl pořádek. Sdílíme domácnost, ale v katastru jsi uvedená jen ty.“
„Ten byt jsem zdědila,“ připomněla klidně. „Patří do výhradního vlastnictví.“
„To já přece vím. Jenže se na něm taky podílím – platím opravy, energie, investoval jsem do rekonstrukce…“
„Jsi můj manžel a bydlíš se mnou. To je snad přirozené,“ ohradila se podrážděně.
„Přirozené možná, ale jednostranné. Všechno je psané na tebe. A kdyby se něco stalo? Kdybychom se rozešli? Skončím s kufrem přede dveřmi?“
Zkoumavě se mu zadívala do očí. Místo obav o budoucnost v nich zahlédla spíš kalkul.
„Takže už teď počítáš s rozchodem?“ zeptala se tiše.
„Prosím tě, o rozvodu nemluvím!“ rozhodil rukama. „Miluju tě. Jen chci, aby to bylo férové a přehledné.“
„Férové je respektovat poslední vůli toho, kdo mi ten byt odkázal,“ odpověděla pevně.
Na chvíli ustoupil. Jenže téma se vracelo s novou intenzitou, zvlášť když nastal podzim. Veronika si brzy všimla, že v tom už není sám. Do rozhovorů se začala nenápadně vkládat i jeho matka.
Monika Urbanová, energická žena kolem pětapadesáti, která měla potřebu řídit synův život i po svatbě, začala chodit téměř obden. Jednou, když si prohlížela nové závěsy v obýváku, nadhodila jakoby mimochodem: „Veroniko, a neuvažovala jsi o přepisu bytu?“
„Nevidím k tomu důvod,“ odpověděla stroze.
„To se mýlíš. Člověk musí myslet dopředu. Tadeáš potřebuje jistotu.“
„Jistotu před čím?“ nechápala.
„Před čímkoli. Nemoc, nehoda… nedej bože něco horšího. Má snad zůstat bez střechy nad hlavou?“
„Jsem mladá a zdravá,“ pokusila se situaci odlehčit úsměvem.
„Mladost je pomíjivá,“ ušklíbla se Monika. „Rozumná žena zajistí svého muže.“
„Zajistí před jakým nebezpečím?“
„Před vším. Nezapomínej, že tady nebydlíš sama. Můj syn má právo být oficiálně spoluvlastníkem,“ přitvrdila.
Veronika na okamžik oněměla nad tou samozřejmostí, s jakou si Monika nárokovala cizí majetek.
„Ten byt mi odkázala babička,“ pronesla klidně, ale důrazně.
„Teď v něm žijete oba. Tadeáš není žádný podnájemník. Je hlavou rodiny,“ zvýšila hlas tchyně. „Nebo snad chceš mít nad manželem převahu?“
Rozhovory končily pokaždé stejně – tlak z jedné strany, pevně nastavené hranice z druhé.
A večer, sotva za Monikou zapadly dveře, Tadeáš znovu otevřel stejné téma.
„Máma má pravdu,“ řekl tentokrát bez obalu. „Měli bychom to konečně nějak vyřešit.“