„Tvoje máma má vždycky jasno,“ odpověděla unaveně Veronika Švecová. „Ale byt zůstane napsaný na mě.“
„Proč musíš být tak tvrdohlavá? Nejsem přece cizí člověk!“ začal se rozčilovat Tadeáš Brňák.
„Důvěra neznamená, že se vzdám svého majetku,“ vysvětlila klidně, bez zvýšeného hlasu.
Odfrkl si a uzavřel se do sebe, ale bylo zřejmé, že to nevzdá. Hned následující den se u dveří objevila Monika Urbanová. Tentokrát nepřišla jen tak – spustila dlouhé kázání o povinnostech manželky a o tom, že muž má mít poslední slovo. Veronika pokaždé ukončila debatu stejnou větou: „O tomhle už mluvit nebudeme.“ Odpovědí jí bylo chladné: „To si ještě rozmyslíš.“
Večer se Tadeáš vrátil domů zachmuřený.
„Nerespektuješ mě,“ prohodil místo pozdravu. „Když odmítáš přepsat byt, dáváší mi najevo, že mě nepovažuješ za rovnocenného.“
„Hodnota člověka se neurčuje listem vlastnictví,“ reagovala vyrovnaně.
„Pracuju, přispívám na domácnost, a stejně nemám žádná práva!“ udeřil pěstí do stolu. „Mysli na budoucnost!“
Napětí houstlo. Několik dní mezi nimi panovalo ticho tak chladné, že by se dalo krájet. A pak, ve čtvrtek večer, to prasklo.
„Jak dlouho to ještě chceš protahovat?“ vtrhl do kuchyně. „Mám tě snad prosit na kolenou?“
„Sniž hlas,“ řekla tiše, ale pevně Veronika.
„Zítra jdeme k notáři!“ vykřikl.
„Nepůjdu.“
„Půjdeš!“ vybuchl. „Máma má pravdu – s takovou zatvrzelostí se musí zatočit!“
„A jak si to představuješ?“ zeptala se ledovým tónem.
Přistoupil blíž, v očích mu planul vztek. „Klekneš si před mou matkou a omluvíš se jí za tu drzost. Když už mi nechceš dát byt, aspoň projevíš úctu!“
Veronika zůstala stát jako opařená. Představa, že by se měla pokořit před tchyní, byla nepřijatelná.
V tu chvíli cvakl v zámku klíč.
„Veroniko?“ ozval se známý hlas.
Do kuchyně vstoupil Rostislav Pavlíček, vysoký šedovlasý muž s pronikavým pohledem. V rukou nesl tašky s nákupem.
„Jel jsem kolem, tak jsem vám chtěl něco přivézt. Klíče mám…“ Rozhlédl se po místnosti – uplakaná dcera, rozčilený zeť. „Co se tu děje?“
„Nic zvláštního,“ zamumlal Tadeáš.
„Nic? A přesto moje dcera pláče?“ pozvedl obočí otec.
Veronika si otřela tváře. „Tadeáš po mně chce, abych na něj přepsala byt. A když odmítám, vyhrožuje.“
„Já jí nevyhrožuju!“ ohradil se prudce. „Jen říkám, že je správné, aby byl muž pánem domu.“
„A teď jsi tedy kdo?“ zeptal se Rostislav klidně.
Tadeáš sevřel rty. „Asi jen nájemník,“ procedil skrz zuby. „Žiju tu bez jakýchkoli práv.“