— Minulý měsíc jsi za svoje prášky utratila dvanáct tisíc! Z peněz mého syna!
Hlas Marie Švecové se odrážel od studených kachliček v kuchyni a zarýval se mi do hlavy jako tupý hřebík. Nepodívala jsem se na ni. Mlčky jsem skládala do sportovní tašky své pracovní pláště – bílé, tvrdé od škrobu. Zítra mě čekala směna v lékárně, čtrnáct hodin bez posazení.
Na stole ležel zelený fix bez víčka. Hrot už dávno zaschl. Upírala jsem na něj pohled, zatímco ona přecházela od okna k lednici a zpátky, podrážky jejích pantoflí šustily po podlaze.
— Pět let jste svoji! Pět! A výsledek kde? — sípala rozčilením. — Dítě nikde, domácnost vypadá jak po výbuchu. Martin Tesař chodí v sešlých botách, protože ty lítáš po doktorech. Jestli jsi nemocná, měla jsi zůstat sama a nekazit chlapovi život! On potřebuje potomka!
Zapnula jsem zip. Jezdec se zasekl v rohu. Trhla jsem silněji, látka zapraskala, ale poddala se.
Navenek to skutečně vypadalo tak, jak říkala. Bylo mi čtyřiatřicet a poslední tři roky jsem počítala čas podle injekcí. Hormony mi přidaly deset kilo, která se mě držela zuby nehty, ať jsem držela jakoukoli dietu. Každé těhotné ženě, která si u nás kupovala vitamíny, jsem tiše záviděla. Závist byla těžká a temná, skoro hmatatelná.
Měsíc co měsíc jsem si dělala test. Měsíc co měsíc jen jedna čárka. Zavřela jsem se pak v koupelně, pustila vodu naplno a dusila pláč do ručníku, aby Martin nic neslyšel.
Slyšel to.
Nosil domů dortíky „na spravení nálady“, hladil mě po vlasech a šeptal: „Eliško, příště to vyjde. Hlavně to nevzdávej.“
Nevzdávala jsem to. Brala jsem přesčasy, z platu padesát pět tisíc jsem odkládala každou možnou korunu na soukromá vyšetření, ultrazvuky a nekonečné konzultace s odborníky na reprodukci. Martin platil nájem a nákupy. Byt byl jeho — Marie Švecová mu tuhle dvoupokojovou nemovitost v Kolíně pořídila ještě před svatbou. Já tu byla jen host. A bylo mi to připomínáno při každé příležitosti.
Nejhorší na tom všem bylo, že když jsem ten papír našla, pocítila jsem úlevu.
Včera večer odešel Martin za kamarády do garáže. Lednice přestala chladit a pod ní se objevila kaluž, tak jsem hledala záruční list v jeho šedé složce s dokumenty. Záruku jsem nenašla.
Místo ní jsem vytáhla zprávu z privátní kliniky v krajském městě. Datum tři roky zpátky. Přesně ten měsíc, kdy jsem začala s první hormonální kúrou.
„Pacient: Martin Tesař. Diagnóza: azoospermie. Absolutní mužská neplodnost. Pravděpodobnost přirozeného početí: 0 %.“
Seděla jsem na podlaze před otevřenou zásuvkou skoro čtyřicet minut. Bez slz, bez hysterických scén. Jen jsem ty řádky četla pořád dokola, jako by se jejich význam mohl změnit.
On to věděl. Před třemi lety šel na vyšetření beze mě a dozvěděl se pravdu. Že problém není ve mně.
A mlčel.
Díval se, jak mě léky mění k nepoznání. Pozoroval, jak utrácím své úspory za testy svých naprosto zdravých orgánů. Poslouchal, jak mě jeho matka nazývá „jalovou“ a „vadnou“. A pokaždé mě přesvědčoval: „Eliško, zkusme ještě jednu sérii, doktor říkal, že ty máš drobné potíže.“
Zasunula jsem ruku do boční kapsy tašky a nahmátla načatý blistr s tabletami, které jsem si ještě včera ráno vzala jako obvykle.