Včera ráno jsem z něj ještě jednu pilulku vytlačila.
„Proč mlčíš?!“ vykřikla Marie Švecová a prudce udeřila dlaní do stolu. Zelený fix poskočil, skutálel se na zem a zůstal ležet u linky. „Mluvím s tebou! Bydlíš v bytě mého syna a jen ho vysáváš!“
Zvedla jsem k ní oči. Tvrdě zrudlá v obličeji, oblečená ve svém oblíbeném vínovém svetru, působila jako spravedlivá matka, která brání bezchybného syna před pokaženou manželkou.
„Sbal si svoje krámy a do večera ať jsi pryč!“ křičela dál. „Zámky nechám vyměnit sama! Martin je moc hodný, je mu tě líto. Já ale nebudu! Nech ho konečně žít! Dej mu možnost stát se otcem!“
Rozepla jsem sportovní tašku.
Už dobrých dvacet minut chrlila jednu větu za druhou. Obsah splýval do monotónního hučení: „můj byt“, „můj syn“, „cizí ženská“, „k ničemu“.
Nepřerušovala jsem ji. Roky jsem byla zvyklá vysvětlovat, obhajovat se, ujišťovat, že se snažíme. Že lékaři tvrdí, že naděje existuje. Že si vyšetření hradím ze svého. Tentokrát jsem ale neměla co obhajovat.
„Klíče na stůl, hned!“ přikročila ke mně a natáhla ruku obtíženou zlatými prsteny. „A neopovažuj se mu volat! Najdeme mu slušnou, zdravou holku, která mi do roka porodí vnouče!“
Beze slova jsem z tašky vytáhla přeložený list papíru formátu A4. Ten stejný. Včera jsem si ho v práci okopírovala a originál vrátila do šedých desek. Ani nevím proč. Možná aby pochopil, že neodcházím kvůli hádce.
Kopii jsem položila na kuchyňský stůl, přímo na drobky po ranních sušenkách.
„Co to má být?“ ohrnula nos. „Účty mi nestrkej pod nos. Platit za tebe nebudu!“
„To není účet, Marie Švecová,“ odpověděla jsem klidně, skoro lhostejně, jako bych prodávala vitamíny přes pult. „Přečtěte si to. Než začnete plánovat vnoučata od Martina.“
Papír si k sobě přitáhla. Zamžourala – brýle zůstaly v předsíni.
Čekala jsem. Jedna vteřina. Druhá. Třetí.
Rty, které ještě před chvílí sypaly urážky, se pomalu sevřely. Oči přejely řádky s modrým razítkem. Pak znovu, pomaleji.
„To je podvrh,“ vydechla nakonec. Hlas jí zploštěl, ztratil jistotu.
„Zavolejte si do té kliniky a ověřte si číslo zprávy,“ přehodila jsem si popruh tašky přes rameno. „Před třemi lety se váš syn dozvěděl, že nikdy nebude mít děti. Stoprocentní mužský faktor. A tři roky mě nechal polykat hormony a poslouchat vaše řeči o mé vadnosti.“
Zvedla ke mně pohled. Barva jí mizela z tváře a pod kůží se objevovaly našedlé skvrny.
Stolička pod ní zaskřípala. Sesunula se na ni těžce, jako by jí někdo vytáhl oporu z kostí. List jí vyklouzl z prstů a zůstal ležet na stole.
Nedívala se na mě. Upírala zrak kamsi do zdi. Svět, kde existoval dokonalý syn a neschopná snacha, se jí během pár vteřin rozpadl. Měla jsem cítit zadostiučinění. Pomsta se podařila.
Jenže žádná radost nepřišla. Cítila jsem jen lítost nad sebou samotnou – nad tou Eliškou, která tři roky potají brečela v koupelně a věřila, že je skutečně vadná.
V zámku cvakl klíč. Martin se vrátil domů dřív než obvykle.
Vešel do kuchyně.