Iveta Moravecová zůstala stát ve dveřích dětského pokoje a neschopná pohybu hleděla na prázdnou postýlku. Peřinka byla shrnutá stranou, plyšový zajíček ležel pohozený na zemi a ventilačka byla dokořán otevřená, takže dovnitř proudil ledový lednový vzduch. Žaludek se jí sevřel tak prudce, až měla pocit, že se jí srdce propadlo někam ke kotníkům.
„Sofie?“ zavolala tiše, i když předem tušila, že odpověď nepřijde.
Nástěnné hodiny ukazovaly půl deváté večer. Z práce se vrátila o hodinu dřív, protože v kanceláři přestalo fungovat topení. Počítala s tím, že dcera už bude dávno spát a Petr Čermák se bude rozvalovat na gauči u televize. Místo toho ji přivítal chlad a ticho, které působilo téměř hrozivě.
Když už vytáčela manželovo číslo, mobil se jí rozezněl v ruce. Na displeji svítilo jeho jméno.
„Kde jste?“ vyhrkla bez pozdravu. „A kde je Sofie? Proč je tady taková zima?“
„Přestaň křičet,“ ozval se Petr podrážděně, přesně tím tónem, který používal pokaždé, když se mu něco nehodilo. „Jsme u mámy. Slyšíš mě? Jsme u mámy, nic se neděje.“
„U jaké mámy? Co tam děláte v devět večer? Sofie jde zítra do školky!“
„Ivet, nezačínej s tím. Máma chtěla vidět vnučku. Stavili jsme se jen na chvíli, už vyrážíme zpátky.“
Iveta cítila, jak jí tuhnou prsty. Tchyně Marie Navrátilová bydlela na opačném konci města, v oprýskaném paneláku u bývalé továrny. Cesta tam trvala nejméně čtyřicet minut, pokud byl provoz milosrdný.
„Vy jste jeli přes celé město v minus dvaceti? Večer? Petře, Sofie měla před týdnem horečku! Doktorka jasně říkala…“
„Zase doktorka,“ skočil jí do řeči s patrným despektem. „Ty umíš jen poslouchat lékaře. Máma tvrdí, že dítě potřebuje čerstvý vzduch, ne být zavřené mezi čtyřmi stěnami. Musí si zvykat na chlad, jinak bude pořád nemocná. Už jsme na cestě, čekej.“
Hovor ukončil dřív, než stačila cokoli dodat.
Zůstala stát uprostřed dětského pokoje a svírala telefon tak silně, až jí zbělely klouby. Za okny kvílel vítr a drobné ledové krystalky narážely do skla. Sama šla od tramvaje téměř poklusem, zachumlaná do kabátu až po nos. A její pětiletá holčička, sotva zotavená z těžkého nachlazení, teď někde projížděla městem kvůli rozmaru babičky.
Vrátili se po více než hodině a půl. Iveta zaslechla bouchnutí dveří a dusot v předsíni. Vyšla z kuchyně, kde se marně snažila zahřát horkým čajem, a pohled, který se jí naskytl, jí vehnal krev do spánků.
Sofie stála u botníku, bledá jako stěna, rty měla namodralé. Na hlavě tenkou pletenou čepičku, kterou jí Marie Navrátilová darovala minulý rok se slovy, že je „jemná a roztomilá pro malou slečnu“. Bunda byla rozepnutá, šála nikde. Na nohou podzimní boty s tenkou podrážkou.
„Maminko,“ zašeptala Sofie a celé drobné tělíčko se jí třáslo drobnými, rychlými otřesy.
Iveta ji okamžitě popadla do náruče. Tváře měla studené, ruce promrzlé jako led.
„Petře!“ vykřikla a pevně k sobě tiskla chvějící se dítě. „Kde má zimní bundu? Kde jsou rukavice? A pořádná čepice?“
Petr se zdržoval u dveří a předstíral, že zápasí se zámkem. Vypadal přesně jako po každé návštěvě u své matky – napůl provinile, napůl vzdorovitě.
„Máma říkala, že ji zbytečně navlékáš,“ zamumlal. „Dítě má cítit chlad, aby si tělo zvykalo. To je otužování. Dělají to tak všichni normální lidi.“
„Otužování?“ hlas se jí zlomil do vysokého tónu. „Ty tomu říkáš otužování? Vzít dítě po nemoci ven v takovém mrazu bez zimního oblečení?“
„Neřvi na mě!“ vyjel na ni konečně a podíval se jí přímo do očí. „Máma ví, co dělá. Vychovala tři děti. A ty? Máš jednu a chováš se, jako by byla z porcelánu. Pak se nediv, že je pořád nachlazená. Máma říká…“
„Je mi jedno, co říká tvoje máma!“ přerušila ho ostře. S dcerou v náručí zamířila do koupelny a pustila horkou vodu. „Je mi jedno její moudro! Držím ledové dítě a ty mi tu vykládáš teorie!“
Sofie nic neříkala. To Ivetu vyděsilo víc než cokoli jiného – její dcera byla obvykle plná slov, smála se a vyprávěla bez přestání. Teď se jen tiše tiskla k matce, celé tělíčko se jí třáslo a z očí na ni hleděl prázdný, unavený pohled, zatímco Iveta cítila, jak se v ní mísí strach s narůstajícím hněvem.