Sofie se k ní tiskla, drobné tělo se jí chvělo a zpod mokrých řas na Ivetu hleděly vyhaslé, unavené oči.
Iveta ji rychle svlékla a opatrně posadila do vany napuštěné teplou vodou. Jakmile se voda dotkla její kůže, Sofie tiše vykřikla.
„To štípe… bolí mě nožičky,“ zašeptala zlomeným hlasem.
„Já vím, lásko, já vím,“ odpověděla Iveta a měla co dělat, aby se sama nerozplakala. „Chvilku vydrž, zahřeješ se a bude líp. Slibuju.“
Ve dveřích koupelny se objevil Petr. Opřel se o futra, ruce založené na prsou, a sledoval scénu s výrazem dotčené nadřazenosti, jako by byl on tím, komu bylo ublíženo.
„Zase z toho děláš drama,“ pronesl chladně. „Nic hrozného se nestalo. Byla chvíli venku, trochu jí byla zima. Zahřeje se a je to. My jsme jako kluci skákali do závějí a přežili jsme bez následků.“
Iveta k němu pomalu vzhlédla. „Petře, dochází ti vůbec, co jsi provedl? Uvědomuješ si, že jí mohlo být opravdu zle? Před týdnem měla čtyřicítky!“
„Právě!“ ukázal na ni prstem. „Právě proto! Protože ji držíš pod pokličkou. Máma vždycky říkala, že děti mají projít nemocemi, aby si vybudovaly imunitu. Ty při každém kýchnutí běžíš k doktorovi a cpeš do ní léky. Jak se má její tělo naučit bojovat?“
Iveta na něj hleděla, jako by před sebou měla cizího člověka. Tohle nebyl muž, kterého si před sedmi lety brala. Ten býval laskavý, ochranitelský, slíbil jí, že ji bude nosit na rukou. Teď před ní stál někdo jiný – někdo, kdo opakoval cizí názory jako naučené fráze. Někdo, komu zjevně stačilo, že to řekla Marie Navrátilová.
„Odejdi,“ řekla tiše, ale pevně. „Potřebuju se postarat o dceru.“
„Nikám nepůjdu!“ vybuchl. „Je to i moje dítě! Mám právo—“
„Právo?“ skočila mu do řeči. „Jaké právo, Petře? Riskovat její zdraví, protože to tak chce tvoje máma? Vozit ji přes půl města v mrazu nalehko? Řídit se řečmi o otužování místo vlastního rozumu?“
„To nejsou žádné řeči! Máma vychovala—“
„Tři syny,“ doplnila ho ostře. „A všichni tři se bez jejího souhlasu neumí nadechnout. Odejdi. Hned.“
Chtěl pokračovat, ale když se mu podívala přímo do očí, zarazil se. Nebyla v nich hysterie ani slzy. Jen chladná, pevná rozhodnost, kterou u ní ještě neviděl. Beze slova se otočil a práskl za sebou dveřmi.
Iveta zůstala se Sofií v koupelně téměř hodinu. Pomalu jí zahřívala ruce i nohy, dolévala teplou vodu, hladila ji po vlasech. Teprve když se dceři do tváří začala vracet barva a hlas získal aspoň kousek obvyklé jiskry, vyndala ji z vany, zabalila do velké osušky a odnesla do postele. Přikryla ji dvěma dekami, přinesla teplé mléko s medem a seděla u ní tak dlouho, dokud její dech nezpomalil do klidného spánku.
Teprve potom zamířila do kuchyně.
Petr seděl u stolu, hlavu skloněnou k telefonu. Displej mu osvětloval obličej. Palcem rychle psal zprávy. Iveta nemusela hádat, s kým si dopisuje. Představila si, jak si stěžuje na přehnanou manželku a jak na druhém konci přichází souhlasné odpovědi plné pochopení.
„Musíme si promluvit,“ řekla a posadila se naproti němu.
„O čem?“ ani nezvedl oči. „Už jsi mi řekla všechno. Jsem neschopný otec, moje máma je manipulátorka, jen ty jsi bezchybná.“
„Podívej se na mě, Petře.“
V jejím hlase bylo něco, co ho přinutilo telefon odložit.
„Tak co chceš slyšet?“ vyzval ji vzdorovitě. „Že jsem to přehnal? Fajn. Měl jsem jí vzít teplejší bundu. Spokojená?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Vůbec to nechápeš. Nejde o bundu. Jde o to, že jsi to udělal za mými zády. Svolali jste si poradu, naplánovali to, počkali, až nebudu doma, a udělali ze Sofie pokusného králíka.“
„Ze Sofie?“ ušklíbl se. „Je to naše dítě. A já mám právo ji vychovávat podle sebe.“
„Vychovávat?“ ucítila, jak se jí v hrudi zvedá vlna potlačovaného vzteku. „Tomu říkáš výchova? Vzít dítě, které se sotva zotavilo z horečky, a tahat ho v mrazu přes celé město? To není výchova, Petře. To je—“
Nedořekla to. Jeho telefon zavibroval a na displeji se objevilo jméno „Maminka“. Petr po přístroji sáhl s takovou dychtivostí, že málem shodil židli.