„…svatba nebude,“ dořekl pevně. „Odmítám hrát roli v téhle naleštěné frašce.“
Prsten dopadl na mramorovou podlahu s ostrým cinknutím. Milanovi zrudl obličej doběla vzteky. Přiskočil ke mně, popadl mě za klopu mého starého manšestrového saka a prudce mě přitáhl k sobě. Z jeho dechu byl cítit drahý alkohol i těžká kolínská.
„Víš vůbec, kolik mě tenhle večer stál?“ zasyčel mi těsně u tváře. „Rozdrtím vás oba. Skončíte pod mostem!“
Bez spěchu jsem sevřel jeho zápěstí a klidně mu ruku odtlačil od svého oblečení.
„Opatrně, Milane. To sako ještě něco vydrží. Byla by škoda ho zničit.“
Vyšli jsme ven do chladného večera. Z nebe padal jemný, nepříjemně studený déšť. Nasedli jsme do mého letitého terénního auta, které už dávno ztratilo lesk, ale stále sloužilo. Uvnitř to vonělo starou kůží a benzínem. Tomáš se sesunul do sedadla, zakryl si obličej dlaněmi a jeho ramena se tiše třásla.
„Všechno jsem pokazil, tati,“ pronesl zastřeně. „Práci, budoucnost… Nenechají mě na pokoji. Milan má kontakty všude. Kvůli té svatbě a těm zájezdům pro Terezu dlužím bance hromadu peněz. Chtěl jsem to zvládnout sám. Po svatbě jsem měl dostat povýšení a všechno splatit.“
Otevřel jsem přihrádku před spolujezdcem a vytáhl z ní robustní telefon s ochranou proti odposlechu. Vytočil jsem krátké číslo.
„Patriku,“ řekl jsem klidným, věcným hlasem, „spusť to. Odkup všechny dluhopisy Milanova holdingu. Zastav úvěrové linky, kde ručíme. Ráno musí zjistit, že jim zůstaly jen prázdné účty.“
Tomáš na mě vytřeštil oči. Na vlastní trápení v tu chvíli zapomněl.
„Tati… komu jsi to volal?“
Nastartoval jsem. Motor zakašlal, ale naskočil. Vyjeli jsme na silnici lesknoucí se deštěm.
„Nejen že pěstuju rajčata, synu,“ odpověděl jsem klidně. „Moje skleníky jsou největší agroholding v kraji. A Milan si dnes dovolil ponížit člověka, který jeho firmám potichu dodává suroviny do poloviny projektů.“
Druhý den ráno někdo bušil na dveře našeho dřevěného domu tak, až se otřásala futra. Postavil jsem na sporák starou promáčknutou konvici a šel otevřít. Na prahu stáli Milan, Iveta a Tereza. Včerejší elegance byla pryč. Milan lapal po dechu, Iveta nervózně svírala kabelku a Tereza si znechuceně prohlížela naši předsíň i vůni smažených vajec.
Bez pozvání vešli dovnitř.
„Takže takhle,“ vyštěkl Milan a hodil na stůl objemnou obálku. „Tady je seznam výdajů. A není to málo. Plus náhrada za zkažený večer. Do oběda chci peníze. Jinak tvůj syn skončí a už si v oboru neškrtne!“
Tomáš vyšel z pokoje a přes hlavu si přetahoval tričko.
„Drž hubu, nulo!“ zaječela Iveta. „Moje dcera s tebou ztratila měsíce života!“
Sundal jsem konvici z plotny a nalil si vroucí vodu do hrnku s oprýskaným okrajem.
„Nic platit nebudeme,“ řekl jsem prostě.
Milan se ušklíbl. „Tak se těšte na soud. Oškubu vás do poslední koruny.“
Když za nimi zapadly dveře, Tomáš se sesul na stoličku.
„Má pravdu. Moje úvěry… a ještě soudní výlohy. To nezvládnu.“
Beze slova jsem odešel do ložnice. Odsunul jsem vrzající dveře staré skříně a vytáhl z ní nenápadný, těžký kovový trezor. Zadáním kódu jsem jej otevřel, vzal šedou složku a položil ji před syna.
„Podívej se.“
Tomáš ji otevřel. Hned nahoře leželo potvrzení z banky. Všechny jeho spotřebitelské úvěry byly splaceny. Do poslední koruny.
„Dnes ráno jsem je odkoupil,“ poznamenal jsem a upil čaje. „Peníze mají rády ticho, Tomáši. Ti tři milují okázalost, a proto se topí v cizím kapitálu. Včera na nás hodili špínu jako první. Teď je řada na nás.“
Ještě téhož večera se Tomášův telefon nezastavil. Volal mu šéf.