…oznámil mu bez výpovědní lhůty konec. A Tereza mezitím stihla zaplavit sociální sítě dlouhým, patetickým příspěvkem, kde ze sebe udělala oběť. Vylíčila Tomáše jako násilnického tyrana, který po ní házel věci a psychicky ji deptal.
Tomáš vztekle odhodil telefon na postel.
„Je po všem. Moje práce, pověst… Musím to veřejně popřít!“
Posadil jsem se vedle něj a položil mu ruku na rameno. „Klid. Nikdy nezasahuj, když se někdo ničí vlastní rukou.“
Uplynuly tři dny. Pak se večer ozvalo tiché zaklepání. Ve dveřích stála Tereza. V ruce malý kufr, řasenka rozpitá, výraz zoufalý.
„Pane… prosím… Tomáši, pusťte mě dovnitř,“ zakňourala. „Rodičům obstavili dům exekutoři. Křičí na mě, dávají mi to za vinu. Odešla jsem. A… čekám dítě. Tomáši, budeme mít miminko.“
Tomáš sebou trhl, jako by ho někdo polil studenou vodou. Nejistě na mě pohlédl.
Postavil jsem se mezi ně. „Dovnitř můžeš. Ale počítej s tím, že tady žádné služebnictvo nemáme.“
Dostala maličkou komoru bez okna. Druhý den jsem ji v šest ráno probudil zaklepáním násadou od smetáku.
„Snídaně je v kuchyni. A potom vyčistíš koupelnu. Jedlá soda a obyčejné mýdlo ti postačí.“
Bručela si pod nosem, drhla zašlý obklad a kašlala z čisticích prostředků. Když jsme nebyli doma, volala své matce a líčila nás jako bezcitné skrblíky, mě označovala za pomateného starce. Věděl jsem to přesně — v kredenci jsem nechal zapnutý diktafon.
Třetího dne jsem na kuchyňský stůl položil starou spořitelní knížku. Zůstatek: tři tisíce korun. Pak jsem vyšel na dvůr a nenápadně sledoval okno.
Tereza vstoupila do kuchyně, všimla si knížky a rychle ji prolistovala. Jakmile pochopila, že žádné skryté jmění neexistuje, tvář se jí zkřivila vztekem. Popadla lacinou skleněnou vázu a mrštila s ní o zárubeň. Střepy se rozletěly po linoleu.
Vrátili jsme se dovnitř právě včas.
„Vy dva ubožáci!“ ječela a třásla spořitelní knížkou. „Myslela jsem, že tvůj otec má nějaké tajemství, že je za tím víc! A vy nemáte ani na pořádný život! Kvůli těmhle drobným jsem tu drhla podlahu? Zapomeňte! Dítě neuvidíte. Najdu mu skutečného otce, někoho, kdo má peníze!“
Popadla kufr a práskla dveřmi. Tomáš zůstal stát opřený o zeď, vyčerpaně vydechl.
„Tati… vždyť je těhotná.“
Vytáhl jsem z kapsy několik listů papíru a rozložil je na stůl.
„Podívej se pozorně. Kopie její karty z kliniky. Patrik mi ji obstaral. Těhotenství sedm týdnů. A teď si vzpomeň, kde jsi byl před sedmi týdny.“
Zamračil se. „V Liberci. Na stavbě. Skoro měsíc jsem nebyl doma.“
Přidal jsem několik fotografií. Na první vycházela Tereza z fitness centra, vedle ní vysoký svalnatý trenér. Na další mizeli spolu za dveřmi levného hotelu na okraji města. Datum v rohu snímku odpovídalo dni, kdy byl Tomáš v Liberci.
„Románek s trenérem,“ shrnul jsem klidně. „A náklady měla nést naše rodina. Cizí dítě nám tu nikdo prodávat nebude.“
O týden později jsme seděli u soudu. Milan podal žalobu na astronomickou částku za zmařený večer a údajné ztráty. Jeho advokát spustil dlouhou řeč o našich „pochybeních“, zatímco Milan se tvářil sebejistě, nohu přes nohu.
Tomáš vystoupil bez právníka. Mluvil stručně, věcně. Protistrana se jen ušklíbala a přehrabovala drahými pery.
Dveře soudní síně zavrzaly. Vstoupil Patrik v tmavě šedém obleku, krok jistý.
„Ctihodnosti,“ pronesl pevným hlasem a položil na stůl objemnou složku, „žádám o přijetí těchto dokumentů do spisu. Naše společnost odkoupila veškeré dluhy žalobce. Firma pana Milana přechází z důvodu nesplácených závazků pod naši správu. Pan Milan už nemá podpisové právo.“